Net ani cyklistické publikace zrovna nehýří informacemi o této oblasti, nebo možná jen neumím hledat. Stačil mi ale jemný náznak o její atraktivitě v časopise Cykloturistika a hned byl důvod zvednout hozenou rukavici.

Doma mi na stěně visí poměrně velká plastická mapa tehdy ještě Československé Socialistické Republiky. A na ní se v druhém nejjižnějším výběžku republiky zvedají v plastu vylisované Novohradské hory. Hory o nichž se moc nemluví, i když se vypínají mezi dvěma turisticky nejproláklejšími lokalitami, a to sice Šumavou a Třeboňskou pánví. Už dlouho mě proto lákaly pro svou odlehlost a minimální osídlenost. A až letos jsem si tyto hory konečně prosadil v naší bikové partě. Aby toho nebylo málo, zvolil jsem jízdu na těžko a itinerář cesty zněl následovně: odjezd z naší drahé Vysočiny vlakem ráno v 10:00 ze Žďáru nad Sázavou do Jindřichova Hradce, odtud pak mojí oblíbenou úzkokolejkou do Nové Bystřice. No a pak už pořád podél hranic přes Českou Kanadu, Třeboňsko, Novohradské hory a dál až na Šumavu.

Můžu zodpovědně prohlásit, že jsem ani v nejmenším nechtěl kopírovat jakoukoli část textu z loňského roku, ale fakt nelze začít jinak. Nechápu to, ale ti pánové a dáma, mající pod palcem tuto akci, mají velice dobré známosti tam "nahoře". Opět jako loni roztrhli téměř sedmdesátihodinový spád Medardových srážek skoro "vejpůl" a do čtrnáctihodinového suchého okna vtěsnali dojezd na sraz, výjezd a dojezd domů, a to jen tak někdo nedokáže.

Konečně kopečky a hlavně můj oblíbený průsmyk Solk pass. Ve znamení krásného počasí dále do Alp.

Letošní "výlet" do Alp se nesl v duchu snahy dohnat co se ze letní teplé dny nestihlo a hlavně si pořádně odpočinout od pracovních povinností. Jak se to povedlo?

Ten, kdo má v sobě kus srdíčka, horoucího pro pohyb na kole v kopcích, byť i menších, jaké tady v Beskydech máme, musí být unesen stejně jako já, ve chvíli, když poprvé spatří pohlednici zachycující stoupání na Stelvio ve směru od Trafoi.

Že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla kola, asi ví každý správný cykloturista. Jsou ale místa, odkud je vidět daleko více, a nejsnadnější cesta k nim vede právě na kole. No nejsnadnější. Rozhledny jsou téměř vždy na kopcích, takže se u toho pořádně nadřeme. Naše snaha je však většinou korunována nádherným výhledem do kraje.