Bajk.cz home
  HLEDEJ     
podrobné vyhledávání  
Klikni a popovídej si s přáteli!

Na kole přes Stelvio a Gavii

Ten, kdo má v sobě kus srdíčka, horoucího pro pohyb na kole v kopcích, byť i menších, jaké tady v Beskydech máme, musí být unesen stejně jako já, ve chvíli, když poprvé spatří pohlednici zachycující stoupání na Stelvio ve směru od Trafoi.

2.7. 2003: (pokus č. 1)

"Tak tohle bych si chtěl jednou vyjet" bylo vyslovení mého přání po spatření článku o Stelviu v Cykloturistice č.04/2000. Začínám nesměle nejprve stahováním různých fotek z internetu, sháním nějaké mapy a informace k tématu. A vedle postupného nabírání kondičky vybírám tu nejvhodnější možnost, jak se do okolí Stelvia dostat. Volba padla na CK JUHÁSZ, zajišťující osmidenní cyklozájezd do oblasti Passo Tonale s ubytováním v penzionu v Ponte di Legno (1258m.n.m.) Po třech dnech aklimatizačního ježdění v terénu po okolí, kdy se s mimochodem velice skvělou partou cykloturistů pokaždé dostáváme do nadm. výšky kolem 2000m., zdám se být dostatečně aklimatizován a připraven na splnění svého snu. K tomu mi tak trochu chce dopomoct kolega z práce Petr a nalákat se nechal i další spolubydlící z pokoje, Alpami protřelý Honza z Brna. Navzdory nočnímu dešti je ráno obloha jako vymetená. Pro nás jasný signál abychom na nic nečekali a vyrazili.

Máme před sebou velice nesnadný úkol a to pokusit se o nemožné a v jednom dni zdolat 260km s 4 500m. převýšením. Po ranním shonu s přípravou na tak náročnou trať nakládáme kola do autobusu s turisty, mířícíma na treking do oblasti Tonale. Bude to aspoň malinká pomoc pro naše svaly. Z průsmyku Tonale (1884m.n.m.) nás čeká nádherný asi 40km dlouhý sjezd údolím s poetickým názvem - Val di Sol, (v překladu Slunečné údolí) kdy klesneme o 1116m, tady zkusíme dohnat časovou ztrátu. Je totiž už dost pozdě, něco po půl desáté, kdy opouštíme vrchol průsmyku. Petr s Honzou jedou na klasických silničkách a já na crosce s plášti 622-25 a bez SPD, mám tedy co dělat, mám-li jim stačit, navíc Honza dělá závodně cyklistiku. Ale slíbili mi, že tempo upraví podle mne, tak jsem zvědav. Copak o to, z kopce letíme jak vichr, dokonce v jedné ze zatáček předjíždíme i jedno auto. Asfalt převážně v perfektním stavu nám umožňuje jet rychle, ale je nutné dbát té nejvyšší opatrnosti, protože některé zatáčky jsou víc než "ostré". Přes to všechno si všichni tři jízdu beze zbytku vychutnáváme a asi nejvíc to klopení v nich. A ani auta na nás nemůžou. Ty si dovolí předjíždění až v rovinatějším terénu v okolí Dimara (767m.n.m.) Zvědavé oko tady už smí téměř bez obav zabloudit i po překrásných scenériích Slunečného údolí, dělajícího čest svému jménu, protože dnes je opravdu hezky, kdepak ten včerejší déšť na druhé straně kopce. Přes vesnice Male, Caldes až k nejnižšímu místu trasy v tomto úseku - ves Cagno (663m.n.m.).


Lago Giustina


Tady na nenápadné křižovatce doleva a poprvé do kopců směrem na Révo, Brez (792m.n.m.) a Fondo (984m.n.m.) Všude kolem lemují silnici jabloňové sady, jejíchž produkty máme i u nás v obchodě. Škoda jen, že nejsou ještě zralé, ale i tak na zastavování není čas i focení musím oželet a že je toho tady pro oko foťáku požehnaně, to je bez debaty. Zde by si "naše parta" přišla na své, myslím, že by padnul nejeden film. Hluboké údolí, lesy a nad tím vším rozeklané skalní masívy. Ale co naplat krása je krása, jenže průsmyk Passo Palade je stále v nedohlednu. Kluci by samozřejmě rádi na něm byli co nejdříve, ale solidárně stáhli tempo, abychom jeli pohromadě. Prémie se jménem Passo Palade (1518m.n.m.) pak dosahujeme něco po poledni po asi 42km dlouhém táhlém stoupání a celkově 80km jízdy. První symbolickou kytičku do klopy bychom tedy měli, nálada je zatím výborná a síly také ještě nějaké zbyly. Navíc "dobít baterky" můžeme parádním 25km sjezdem až do Merana (322m.n.m). Opět všude kolem krajina vhodná do prospektů CK, je opravdu pastvou pro oči a kluky dokonce uchvátila tak, že neváhají zastavit a chvíli.se jen tak koukat. Na obzoru, na druhé straně údolí za řekou Adige, se totiž rýsují Dolomity a ty lze rovnocenně obdivovat i když jsou z trošku jiného materiálu než Alpy v okolí Ponte'. Před samotným městem přehlížíme na rondlu odbočku na Passo Resia (Reschen), co má za následek skoro hodinové bloudění městem, ztráta však byla taky trochu využita na nákup něčeho pod zub, vždyť už bylo na čase. Ládujeme se sice za jízdy různými energetickými tyčinkami, ale aspoň jednou za den to chce normální jídlo, když máme v plánu tak dlouhou trasu. "Svačinka" přišla v pravý čas, protože za Meranem už cesta prakticky jenom stoupá. Zvlášť první kilometry patří k těm hodně náročným, úzká silnice s velice rušným provozem znatelně nabírá výšku, čehož je divoký proud řeky Adige důkazem. Navíc se bouřlivá řeka dost často vyskytuje až příliš blízko cesty a proto rychle pryč odsud, do "klidnějších vod". Ty nastávají až někde kolem Naturna, po projetí prvního tunelu. V něm jsme si prožili tak trochu "peklo" Námi přehlédnutý a tudíž i porušený zákaz vjezdu cyklistů trestají hlavně řidiči kamiónů nepříjemným troubením, rozléhajícím se v tunelu x - násobně. No byli to krušné kilometry (asi 4 km.) a též důvod proč naše rychlost skákala tady i přes 40 km/h.

Do normálu nás pak vrací o poznání pohodovější jízda mírně nakloněnou rovinou přes nebo spíš kolem vesnic a městeček jako: Castebello, St Martino, Silandro, Lasa a taky, konečně i Spondignou (900m.n.m.), nacházející se už celkem dost blízko pod průsmykem Stelvio. Z Merana až sem to dělá asi 50km usilovného šlapání do pedálů, snažíme se co to jde a náš průměr šplhá přes 26km/h. Ale nejsem to já kdo jej zvedá, spíš naopak. Navíc mi překotně ubývá voda a "hasím" ze zásob Petra a Honzy, není čas zastavovat u obchodů, kluci si zřejmě teď na místě podle faktické polohy, pečlivěji propočetli zbývající km a čas do setmění. Oni jedou pořád svým "cik - cak" tempem, já musím však vynakládat čím dál víc sil, abych jim stačil a kupodivu nepomáhá ani pocit, že se blížím k místům o kterých jsem snil. Ještě v Prato (915m.n.m.) to snad vypadalo, že vydržím a minimálně Stelvio dnes zdolám, ale kousek za Gomagoi (1286m.n.m.) přišlo to, co se ukázalo nakonec jako velmi rozumné, jen jsem to nedokázal vyslovit jako první i když už pár minut nad tím vážně uvažuji. Kluci po opětovném čekání na mně v stále narůstajícím kopci, řekli to rezolutní a tak trošku i vysvobozující : "Milane, dost, raději se vrať do Gomagoi , tam určitě seženeš nocleh. Nemá cenu rvát se nahoru z posledních sil, známe sami dobře jaké to je a vůbec by sis ten výšlap nevychutnal. Tolik ses na Stelvio těšil a byla by škoda si to takhle pokazit. Pěkně se vyspíš a ráno plný sil mu dáš co proto." Tak nějak to tenkrát řekli. Ještě jsme se v rychlosti domluvili co a jak zítra a popřáli si navzájem hodně štěstí. Hlavně ti dva jej budou v dotažení teď už jen jejich plánu potřebovat jako sůl. Já si část své porce vybral už za chvilku, kdy na čtvrtý pokus nalézám ubytování v penzionu Haus Peter.


Mapa trasy


Prakticky poprvé opravdu využívám své jaké také znalosti italštiny a kde nestačila i němčiny a sjednávám nocleh za velice přijatelných 18 € za jednolůžkový pokoj. Zejména starší lidi, žijící v této oblasti a právě tak i majitelé tohoto penzionu, totiž spíš preferují němčinu. Kdysi za 1.sv. války patřilo toto území Rakousku a v Itálii se octlo v rámci nějaké válečné kompenzace. Není proto žádnou výjimkou, spatřit v době rakouských svátků, ale i mimo ně, plápolající červenobílý prapor u domků starousedlíků. Tak to bylo malé vysvětlující odbočení do historie a realita ? Po blaženém osprchování a snězení téměř všech zásob uléhám už kolem 19. hod. do lůžka úplně nahý, protože veškeré věci, určené na spaní, zůstali v Ponte' (možnost noclehu jsme si jaksi nepřipustili) a trošku rekapituluji dnešní den. Po obrátce kousek nad Gomagoi a popojíždění v obci můj cyklocomputer ukazuje 170 km s vysokou prům. rychl. 26,3km/h., čistý čas 7 hod. a max. r. 63,8 km/h. Celkové převýšení dělá pár metrů přes 1700m. Není divu, že vypadám jak vypadám. Ale stejně než tvrdě usnu, přemýšlím, jak se daří zbytku výpravy. V tuto dobu už nejspíš budou mít Stelvio za sebou a ve chvílích, kdy se pomalu obrátím na druhý bok i sjezd do Bormia a točit kilometry kolem vrcholu průsmyku na Gavii, co bude, když vše půjde hladce nějakou minutku po 22°°hod. a tedy v podstatě ve tmě. Na druhý den se pak dovídám podrobný popis jejich zážitků o tom, jak o půl jedenácté večer vešli dva cyklistické přízraky do restaurace na Gavii a sháněli noviny, kterými se chtěli zateplit, aby v nočním sjezdu nezmrzli. Prý ti Italové na ně čuměli, jak na mimozemšťany. A ani se jim nedivím. A kdyby tak věděli, jak jejich situace vypadá celkově - že budou ve tmě na kolech bez světel sjíždět skoro o 1 400m, směrem na Ponte', kde se po trase nachází asi 800 metrů dlouhý černočerný tunel, prostý jakéhokoliv osvětlení, asi by mrkali očičkama ještě víc. Tihle dva hoši situaci ale zvládli na úplně podtrženou jedničku, však je také netrpělivě čekající zbytek osazenstva penziónu náležitě pochválil a neopomněl počastovat pár kalíšky kořalky na rozmrznutí. O všem podstatném dění sice byli informováni pomocí SMS od Honzy, takže se vědělo, kde asi jsou jak oni, tak i já, ale radost ze shledání prý byla i tak obrovská, když se vynořili ze tmy před penziónem Al Maniero. I když měli za sebou tuším asi 265 km s neuvěřitelným celkovým převýšením 4 500m, museli aspoň ve zkratce povyprávět své zážitky ostatním, než je něco po půlnoci vůbec pustili spát. Takže dobrou noc jim i mně, kdesi v Gomadoi pod Stelviem.

3.7. 2003 : ( pokus č. 2)

Dnes ráno opět pociťuji to zvláštní šimrání žaludku, jako včera, kdy člověk cítí, že má dojít k něčemu neobvyklému a na co se už dlouho těšil. Průsmyk Stelvio mám na dosah, s troškou nadsázky lze říct, že jsem pod ním celou noc spal a hlídal, aby mi nedej Bože někam neutekl. Na zdolání Stelvia a Gavie, jak to zatím vypadá, budou ty nejlepší podmínky. Skoro bezoblačnou oblohu hlídá vysmáté sluníčko, pro které nebyl problém, vzbudit mně chvíli před šestou. A za necelou hodinku už netrpělivě opouštím obec Gomagoi a zanedlouho i poslední větší civilizaci v tomto směru - ospalou vesnici Trafoi (1543 m.n.m.), po jejím projetí je už průsmyk vidět. Dokonce tam rozeznávám něco lesklého, to budou asi ty hotely. Odsud se to ale fakt zdá strašně vysoko a daleko. Tam že mám vyjet ? To tedy máš kamaráde co dělat! Silnice nebojácně nabírá výšku a moje rychlost na kole nepřekročí 8km/hod., při šlapání mám už dávno zařazený ten nejlehčí převod. Protože jsem sám, dávám zelenou průchodu emocím, které občas na pár minut samotné poutníky spoutávají. Fantazie pracuje naplno a aby se mi ta "dřina" nezdála tak velká, dovoluji si ty dva "kopečky", přirovnat třeba k ženským prsům. To totiž vůbec není tak těžké, když si představím graf dnešní trasy. Dole v Gomagoi výška 1286m., pak výjezd na Stelvio - kóta 2758m., sjezd do Bormia 1215m., výjezd na Gavii - 2621m. a sjezd do Ponte' 1258m. a třeba samotné průsmyky můžou mít dejme tomu - roli bradavek. Ono se totiž při takovém pomalém šlapání v pásmu lesa, jinak toho moc dělat nedá. Buď si sám pro sebe notovat písničky podle tempa, nebo přemýšlet nad blbostmi. To kousek níž, ještě proti proudu řeky Adige, to bylo jiné kafe: Z hor se s ohromným hukotem po oblých balvanech valila snad osm metrů široká dravá řeka, odhadem asi metr vysoké hladiny s pro mě netypickou šedo nebo tmavě - bílou barvou, získanou z tajících ledovců. Navíc se tohle vše dělo jen kousek od silnice, při téměř kolmém pohledem dolů, pod sebe. Pro slabší povahy možná důvod jet po opačné straně v protisměru, pro mě první lítost z neúčasti kámošů, společný zážitek by byl určitě o hodně intenzivnější. Důvod proč jsme si vybrali zdolat Stelvio z této strany, bylo ujištění Petra, že odsud je výjezd nejkrásnější, i když prý i nejnáročnější. Při studování map a prospektů jsme mu oba dali za pravdu, doufajíc, že možná i uvidíme tu spoustu serpentin nad sebou, jak je tomu na fotkách. Skutečnost je zatím trochu jiná, ty záběry byli určitě focené z protějších svahů, jelikož klikatá silnice před i za mnou se hodně utápí mezi stromami. Své kouzlo však neztrácí, vím, že se později stejně dočkám. Přemítám v paměti spoustu fotek, stažených z internetu a snažím se podle nich poznávat místa, jimiž právě projíždím. Třeba místo, kde začínají očíslované zatáčky s numerkem N°48, jichž velikost postupně ubývá až k N° 1, zatím mi k tomu chybí maličkost - asi 1100 výšk. metrů. Zatáček je ale podstatně více, čísla plus údaje s nadmořskou výškou mají jenom vracečky.


Jedna z vraceček od Trafoi


V době mého putování jich sice bylo hodně zpola nečitelných, ale i tak dovedly být pro mě zajímavé. Stejně jako potůčky, jakožto zdroj pitné vody, ztékající ze strmých svahů kolem. Mimochodem nevím, jak se ty pasoucí se krávy mohou na nich vůbec pohybovat, kde v noci spí, nebo když je chtějí dojit, jak je sháněj je po lese do kupy. Asi ti horalové ví, jak na to, vše chce své, stejně jako já nesmím dopustit ten okamih, kdy můj bidon zazeje prázdnotou a už žádný další potůček nebude po ruce, jelikož s výškou četnost pramenů viditelně ubývá. To, že stoupám je patrné i z pohledu na protější skalnatý masív Ortleru (3905 m. n m.), jehož vrcholek se začíná obalovat mlhou nebo spíš asi mraky. Už dlouho sleduji , jak se výškově srovnávám s chatou, ukrytou mezi holými skalami, na tomto protilehlém velice příkrém svahu. To srovnání bylo ale jen zdánlivé, vždyť místa kudy právě teď jedu, ještě nejsou pořádně ani nad pásmem lesa. S přibývajícími minutami nakonec řídnoucí stromy mizí úplně a přede mnou se otvírá parádní pohled na silnici stočenou jako někým zapomenutá, volně poskládaná stužka po strmých stráních, když trošku přeženu, téměř kolmo nad sebou. Rychle se pohybující mlha mi však nedovoluje kochat se věčně a než dojedu na místo, odkud by byla dobrá fotka, je vše zahaleno bílým závojem. A tak je to pořád, taková hra kočky s myší. Navíc po pár "vracečkách" nabírá atraktivnosti i pohled dolů. Nebyl by problém sednout a čekat na "příhodný vítr", ale tolik času zase nemám. Raději zabírám do pedálů a ukrajuji ze sousta, možná bude lépe. Sem tam narazím na úsek, kde italští silničáři spravují silnici, poškozenou zřejmě vše ničícími lavinami. Opravdu nevím, jak mohou pracovat v tak strmém terénu, stačí troška nešikovnosti a sbírají kosti minimálně o dvě desítky metrů níž. Když jim upadne třeba kladívko, zřejmě fasují rovnou nové, to své by mohli hledat možná i půl šichty. Ale malinko jim stejně to prostředí závidím. Nejenom proto, že mé zaměstnání je hluboko v dole (asi - 750m.) a oni si makají tady vysoko v horách. Navíc já solím penízky za to, abych se sem vůbec dostal a jim za pobyt tady ještě platí.

Před těmi, kteří kdysi postavili tuhle silnici, ale hluboce smekám svou "cyklistickou přilbu". V období počátku stavby technika neměla moc valnou úroveň a oni přitom dokázali vytvořit tolik technických skvostů, třeba teď se zrovna dívám na "vracečku" ze zdola, mám ji přímo nad sebou, a to vše v terénu, kde i lezení po čtyřech by bylo velice obtížné. Celou tuto cestu, krom malých výjimek, lemují betónové patníky, které se stali oblíbeným místem pro pózování místním svišťům, ale jen zdálky. Z takových pěti metrů, kdy by už bylo na fotce něco vidět, to nemají zájem a raději zdrhají. Ani se jim nedivím, když slyší jak funím. Vytrvale však jedu dál za svým cílem, s rostoucí výškou ale klesá má zásoba vody až na nulu a nabrat už není odkud. Naštěstí za chvíli budu u Hotelu Franzenhöhe (2189m.n.m.), snad tam uspěji. A taky že jo. Plnou litrovou láhev si pyšně nesu ke kolu a po namíchání ionťáku zase nasedám vstříc dalším metrům a zážitkům. Vychutnávám si, že momentálně panuje tady skoro nulový automobilový provoz. Pro místní Italy je ještě dost brzo, takže krom několik skupin motorkářů, podle značek snad z půlky Evropy, tady vířím prach jenom já. Jinak prý tady bývá docela rušno. V už zmiňovaném z článku o Stelviu z r. 2 000, bylo napsáno, že nahoře je zavedená nějaká pobočka cest. ruchu, která na požádání vystavuje cyklistům (a nejen jim, ale také světe div se i motorkářům, možná za to, že "nezavařili" motory) certifikáty na památku, jakožto malou náplast za velkou námahu vydanou na zdolání trasy. A taky prý tam napíšou čísličko, kolikátý že v pořadí ten rok, tam ten který cyklista dorazí. Jak já toužím mít v ruce ten "kus papíru". Když mě od něj dělí už jen necelý kilometr, vím, že pokud tato agentura dnes ještě funguje a nebude mít náhodou zavřeno, tak mám vyhráno. Takhle vnitřně posilněn lehce a ladně propluji posledním ohybem silnice s označením N°1 a finišuji k místu, kde se silnice láme směrem dolů. Dokázal jsem to! Tak přece jen stojím na Stelviu! (2758m.n.m.)


Na vrcholu průsmyku Stelvio


Skvělý pocit, nový a pro mě už těžko překonatelný výškový rekord na kole. Nádhera. A mohlo být ještě lépe, být tady společně i s Petrem a Honzou. Je něco po půl desáté, to není špatné. Pln nově nabitých dojmů pořizuji nějaké fotky u vrcholové tabule a vydávám se hledat "unifficcio", abych získal zasloužený diplom. Místo, kde sídlí by mně ve snu nenapadlo - přímo v bance BANCA POPULARA, tak zní její název a nachází se hned zkraje po levé ruce. S milou slečnou, která má tyto záležitosti pod palcem, sepisuji nacionále, po tom co jsem jí lámanou italštinou vysvětlil, co bych rád. Po opsání adresy ještě přidala údaje o směru výjezdu a dosažený čas. ( 2: 39 hod.)


Certifikát vydávaný na Stelviu


Certifikát mi vytiskla v barvě (v citovaném článku verze černobílá a za 3 000 lir ) a dnes momentálně jako "pozornost podniku" zcela zdarma a navíc jej uložila do originálního pouzdra, aby se nepomačkal. Skvělé dílko. Zatím mně potkávají jen samé dobré "věci", až na počasí, to bohužel neudrželo svou ranější podobu. Mít víc oblečení, nic se neděje. Jenže, kde nic není, ani čert nebere. Včera při odjezdu z Ponte' jsem toho moc na sebe sebou nebral, bylo krásně a slunečně. No a tady nahoře už věru tak pěkně není. Jenom v kraťasech a bundě sleduji s obavou přibývající mraky, jak se zastavují o okolní štíty a zřejmě něco nekalého chystají. Je to věčná škoda , moc jsem se na výhledy do dáli odsud těšil a doufal v to, že s kolem si vyjedu pár desítek metrů nad průsmyk, do míst, kde se sníh drží téměř po celý rok. Ale nedá se nic dělat, po půlhodince strávené na Stelviu, musím ač nerad, dolů do Bormia, kde máme domluvenou schůzku z kolegy z pokoje na půl dvanáctou. Časové rezervy jsem chtěl využít cestou dolů ke krátké zajížďce do Švýcarska, ale čím dál černější mraky mi škrtají jednu třešničku na dortu za druhou. Přitom stačilo jenom zajet si z trasy asi půl km tam a zpátky kousek přes švýcarskou hranici, k místu zvané Umbrailpass (2 503m.n.m) Jenže to by chtělo strávit aspoň 20 min. v zemi Helvetského kříže, abych jim nedělal z hranice holubník, a na to opravdu dnes počasí nebylo. Slibuji si aspoň, že se do Švýcar podívám jiný den a na jiném místě, ale bohužel nevyšlo ani to. Míjím tedy tuto odbočku a s rukama na brzdách pokračuji ve 23km dlouhém rychlém sešupu. Asfalt na této straně má novou fasádu a svádí k šetření brzdových špalíků, ale 180° zatáčky hned vrátí člověka do reality, pokud nechce přeletět přes svodidla. Zejména trošku níž, kde už se nachází i galerie a tunely, tak tam jsou ty srázy hluboké až až. Tyto místa už i bez toho působí nějak strašidelně. Samé strmé rokle s minimem porostu a snad i vlivem zatažené oblohy má celé okolí nelákavý šedý nádech. Trochu života do krajiny vnášejí aspoň četné potoky, řítící se ze skal. Nerad bych jel tudy nahoru, v tuto chvíli toho co by potěšilo srdíčko tu moc není. Naštěstí při sjezdu mám tuhle "věc" rychle za sebou a už v podstatně hezčím zelenějším prostředí se cítím lépe. Dychtivě vyhlížím za každým ohybem cesty siluetu města Bormia (1215 m n.m.), jelikož už začíná trošku krápat. Můžu být rád, že prší až teď. Vjezd do tohoto pěkného alpského městečka už byl ale, k mé velké radosti, v suchém provedení.

Průjezd nebyl nijak komplikovaný a po chvilce jsem mimo něj a mířím si to směrem na Santa Caterinu (1738m.n.m.). Dávám dobrý pozor, ať nepřehlédnu první benzínku od města, jakožto místo domluveného srazu s Petrem a Honzou. Místo nich však poznávám už zdáli protijedoucího cyklistu, dalšího člena našeho pokoje, Petra 2. Dnes si naplánoval etapu tímhle směrem a tak byl využit jako vhodný posel pro odkaz, že kamarádi jsou holt po včerejšku trochu K.O. a nepřijedou, takže i Gavii budu muset zvládnout sám. Po tom, co mi v krátkosti povyprávěl o jejich nočním putování, je jasné, že neměli chuť hned po ránu šlapat asi 1 400 výšk. metrů na Gavii, pak pro mě sjet tady dole k Bormiu a zhruba to samé stoupání pak absolvovat v obráceném gardu. Petr 2 mi na dotaz cíle své cesty odpovídá : "Stelvio" Když mu pak ukážu můj suvenýr, je k nezastavení i přes varování o špatném počasí v okolí průsmyku. No bude mít do večera co dělat, snad nedopadne, jak ti dva. Popřeji mu ještě hodně štěstí a sám mířím na opačnou stranu, ke vsi Sant Antonio. Kousek před ní začíná opět pršet a tak pauzu kvůli dešti využívám na nákup něčeho dobrého pod zub v místním obchodu. Při zpracování sousta v jednom průchodu se ukazuje, jak je ten svět vlastně malý. Ze sousední kavárny na mně mává už čtvrtý ze šesti dočasných obyvatel z č.403 - Pavel. Nezávisle na předchozím Petrovi 2 se vydal stejným směrem a i jemu se do cesty postavil déšť. A z celé řady možností na dost dlouhém úseku nacházíme oba dva prakticky stejné místo. Nad šálkem capuccina se tak odvíjí pro nás zhruba hodinka čekání na "lepší časy". Probíráme věci kolem cyklistiky a myslím, že ve chvíli, kdy spatřil můj certifikát ze Stelvia, bylo rozhodnuto o změně cíle jeho cesty právě na tento směr. Vida, jak velkou má ten "glejt" moc. A to nebyl poslední, koho zlákal, v dalších dnech ho získal prakticky na třetí pokus i Honza. Na Stelviu sice před pár hodinami byl i s Petrem, ale o diplomu sám neměl ani potuchy. Nakonec sluníčko opravdu ukázalo hezkou tvář a rozlilo nad krajinou své hřejivé paprsky, což nám utnulo další debatu a my mohli vyrazit vstříc odvážným plánům.

Ten můj - o poznání lehčí znamenal jet směr Santa Caterina (1738 m.n.m.) a pro Pavla hodně náročný úkol ve stíhání Petra 2 ve směru opačném na Stelvio. Jak je to krásný pocit, jet takhle po přeháňce prosluněnou krajinou, v takový obrat jsem dnes už vůbec nedoufal. Ze silnice se otvírají parádní výhledy na okolní hory, zvlášť oblast nad pásmem lesa zaslouží pozornost a to paradoxně hlavně zásluhou právě spadlých dešťových kapek. I za sucha je panoráma samo sebou pěkná, ale teď po vydatném přídělu vody stékají po strmých svazích desítky potoků a vytvářejí řetězce vodopádů. Tak takovou noblesu neměli ani ty fotky z reklam. Jenže po tolika slovech chvály jakoby chtěli potoky nabrat ještě víc na síle a kráse a zřejmě požádali mraky, které se přihnali ani nevím odkud o nový přísun vláhy. Takže než opustím městečko St. Caterina a les nad ním, přečkávám další a další přeháňky ukrytý pod stromami. Zatím jsem v podstatě suchý, sranda nastane, až "dojdou stromy" o pár set metrů výš. To už bude hop nebo trop, jak se říká, no do večera se musím přes Gavii nějak dostat. Ale co mají mluvit Petr 2 s Pavlem, když si do tohoto koktailu přimíchali dneska ještě i Stelvio. Naštěstí jak skončil les, přestalo i kapat a dokonce i sklon silnice v této prostřední části byl docela mírný. To asi proto, abych si zase mohl vychutnat tu krásu kolem, foťák se skoro nezastaví, no snad by si neztěžoval, vždyť se jinak stále jenom vozí .

Asi 9 km před vrcholem mně dojíždí první z dravců Pavel, otočil to kvůli silnějícímu dešti v údolí, možná příště. Jen se mihl kolem mě se slovy: "Šlapej, šlapej, už to máš jen kousek". S proměnou krajiny v území skal se mění i promile stoupání, hlavně směrem nahoru. Mé tempo klesá na minimum a pak není divu, že asi 2 km před průsmykem dostávám společnost - Petra 2, jehož potkal stejný osud jako Pavla, jen se musel vracet z větší dálky. Dnes opravdu nebyl na Stelvio dobrý den, sám jsem to tedy, když tak poslouchám, stihl jen tak tak. A Gavie jako by to chtěla napravit , ty vzpomínané 2 km nám totiž "dovolí" jet málem po rovině. Radost ze zdolání průsmyku Gavie (2621 m.n.m.) si tak můžu vychutnat i s Pavlem, který na nás na vrcholu počkal.


Setkání tří kamarádů na Gavii


Takže další " dvoutisícovka" v kapse, takové malé "double", jen z jinou dvojicí, než bylo v plánu. Tady se už ale žádné certifikáty nevydávají, musí mi stačit fotky, má radost však není o nic menší. Mé 39 let staré tělo asi ještě fakt nepatří do starého železa, když zvládlo tyhle "kopečky". V Ponte' bude co oslavovat. Pavel mi k tomu už teď na přilepšenou dal hřejivou vazelínu, moje holá kolena mu budou za to vděčná při sjíždění do údolí. Zatímco duo P+P si z přibližujících černých mraků nedělalo nic, já raději oželím plánované capuccino a sám absolvuji posledních 18 km dolů do Ponte'. Je pořádná zima, ale čas na fotky si rád udělám, přece jim tu krásu tady všechnu nenechám. (Za tu "mírnou" zimu jsem nakonec mohl být i rád, do rána tady napadlo asi 10 cm čerstvého sněhu.) Jako každá silnice vedená z kopce i tato svádí k rychlé jízdě, nesmím si ale moc dovolit, protože zmrzlé prsty nejsou tak citlivé na brzdy jako normálně. Stačí jen pohledět na ty obrovsky hluboké rokle dole pode mnou a zatáčky nad nimi jsou "ostřejší" jak nůž. Nevím jak tady mohli včera v noci ti dva vůbec jet. A prý jeli průměrně třicítkou, to nejedu dnes ani já za plného světla. Navíc překonali po trase i už dříve vzpomínaný tunel, kde byla fakt absolutná tma.

Zkrátka nemám slov. Nadmořská výška rychle padá dolů a zároveň stoupá okolní teplota, taky úměrně vzrůstající sytosti zeleně v okolí. Tuhle část cesty si ale i tak do sytosti vychutnávám, dnes už zabírat do pedálů nemusím, jet nahoru by to bylo horší, některé značky jsou totiž výhružně vyšperkovány číslem 16°° stoupání. Ještě pár serpentin nad městečkem a klikatý průjezd skrz Ponte di Legno (1258m.n.m.) a mám to všechno šťastně za sebou. Něco po čtvrté jsem opět mezi "svýma"a musím říct, že mně přivítali skvěle. Byli rádi, že se mi nic nestalo a že jsem si dokázal splnit svůj sen. Dokonalou tečkou pak pro mě byla vana plná horké vody, kterou si užívám jako už dlouho ne.

Když tak zahalen parou zpětně přemýšlím, nebyl to zas tak špatný den. Být dvakrát v jeho průběhu v "nebi", to se poštěstí málokomu. Už se těším až si vše podrobně popíšu, ať ho mám ve vzpomínkách stále čerstvý. Připomenou mi jej tak nejen fotky, ale i písemný záznam včetně údajů o ujetí zhruba 100km, č. čas asi 7 hod., max.50km/h., prům. 8,6 km/h. a výškové převýšení dělalo dnes 2890metrů. Tak, zazvonil zvonec a pohádky je konec.


Výškový profil projeté trasy nápadně něco připomíná.




Fotogalerie

Na kole přes Stelvio a Gavii


Souvisejísí články:

Praha - Vídeň a zpět (1/2)
Putování po Rakousku (1/6)
Dolomity 2002 (1/2)
Cykloputování Litvou 2002 (1/8)


Zajímavé odkazy:

Na kole po Evropě
Lerbyho cyklostránky
Treknet - rubrika Světem na kole
Horal-fanda.com
Virtual Alps
Rakouské cyklostezky
Mapa Rakouských cyklostezek
Průsmyky a stoupáky v Evropě



Datum: 11.07.2004   Autor: volná tvorba - Šurkala Milan st.   Kategorie: Cestopisy
Vytiskni článek
Informuj kamaráda o článku
Přidej vlastní názor
Slovník neznámých pojmů
lepší
Jak Vás článek zaujal?
1 2 3 4 5
průměrné hodnocení = 3
(celkem 6094 hodnocení)
horší
Diskuse k článku
 Stelvio  DyEm  12.07.2004 20:29:00 
 
BAJK NEWS
   Zprávy a novinky
   Ze sportu
   Recenze a testy
   Rady a nápady
   Cestopisy
   Zábava
   Volná tvorba
   Trasy
   PR články
DOPORUČUJEME
   Bajkárna
   Bazar
   Blog
   Fotogalerie
   Download
   Závody
   Prodejci
   Odkazy
   Slovník
BAJK OSOBNĚ
   Kontakt
   Redakční team
   Reklama na Bajku
   Nabízíme práci
BAJK e-mailem
 
zapište svůj e-mail a nechte si zasílat pravidelně čerstvé zprávy z Bajk.cz
IKONKA PRO VÁS
SPŘÁTELENÉ WEBY
Bazar a inzerce - KupNet.cz
Jízdní kola, cyklistický obchod
Vyhlídkové lety balonem na Karlštejnsku
Jízdní kola Scott, cyklo e-shop
Aktuální recenze
Reelight SL100 Flash
S nástupem zimy a krátícími se dny jsem přemýšlel nad lepším osvětlením svého kola. Dilema nabíjení akumulátoru, anebo výměny baterií, jsem nakonec vyřešil úplně jinak, indukčními blikačkami Reelight SL100 Flash.
  všechny recenze


Stáhněte si z Bajku
Bikeground
Pěkný motiv na plochu, černobíle ...
  ostatní download

BAZAR aktuálně
21.08.2017 - poptávka
02.08.2017 - poptávka
30.07.2017 - nabídka
BidCoxfZIxG
23.07.2017 - poptávka
09.07.2017 - nabídka
HtohiVaqIqsmvwzrJ
08.07.2017 - nabídka
teOkmLtIjIsBdnqdfDP
07.07.2017 - nabídka
SBlaJLbqHjF
06.07.2017 - poptávka
20.06.2017 - poptávka
19.06.2017 - poptávka
   Copyright 2017 - Bajk.cz, design and programming by FRKAL