Bajk.cz home
  HLEDEJ     
podrobné vyhledávání  
Klikni a popovídej si s přáteli!

Ötztaler Radmarathon, 29.8.2010 - ICH HABE EINEN TRAUM..

240km, 5 500 výškových metrů přes čtyři průsmyky..ještě před nedávnem bych si při představě takové klády jen poklepal na čelo. Pak mi o tomhle závodu vykládal Tomáš, starý chrt, někde nad škopkem, jak je to prý nádherný závod. I tak mi to ale přišlo jako čiré šílenství, včetně toho, že bych se měl trmácet tak daleko. Pak mě ale najednou dost chytla silnice, začal jsem poprvé v životě aspoň trochu rozumně jezdit (v rámci časového fondu). Když jsem si pak sesumíroval v hlavě, jak mám rád hory, jak mě láká zdolávání průsmyků, začalo to zlehka hlodat. Definitivním jazýčkem na miskách vah bylo vědomí, že to zvládla v předchozím roce i Jitka. Motto závodu je „mám sen“, tak proč si nezkusit takový splnit?!

Sobota. Den před závodem Od rána prší. Asi o 200 výškových metrů výš už sněží. Paráda. Malé protočení nohou by asi nebylo od věci, jenže od snídaně stále leje, tak si aspoň v klidu vyzvedáváme čísla a bloumáme po stáncích s cyklověcmi. Kolem třetí se to ale začíná trhat, tak asi přeci jen zkusíme vytáhnout kola. Jenže jak vyjedeme, začíná to zase padat, tak je rozjetí opravdu jen kratičké. Mno, výroční 30. ročník silničářského svátku v rakouském Söldenu, to bude asi jedna z těch akcí, na které se dlouho vzpomíná, co to bylo za masakr. A zrovna, když se toho mám poprvé zúčastnit. Paráda. Jakoby nestačilo, že to jsou moje první pořádné závody v životě, že nějak rozumněji jezdím teprve letos a to ještě jen tak, jak mi to čas dovolí..a dva a půl tisíce letošních najetých kiláků, to není žádná hitparáda, i když je to o kus lepší, než minulé roky. Respekt je veliký, nevím moc, do čeho vlastně jdu, ale odhodlání ještě silnější. Každopádně v takovém počasí to asi bude hodně drsné..tak si aspoň před spaním zvedáme náladu klasikou – filmem Kolo Ghislaina Lamberta. Obzvlášť scéna s pohřbíváním kola sklidila zasloužené ocenění. Jak stylové.

Noc pro Tomáše nebyla vůbec dobrá, potýkal se s žaludečními problémy, díky němu máme zas informaci, že ještě kolem 4. ráno hustě pršelo. V 5h50 žádné kapky na terasu nebubnují, zato mě po zvídavém vykouknutí bleskově zažene doslova márniční zima zpět do pokoje. Po kopcích okolo ani památky, ty jsou zahaleny v mlze, ale zatím neprší, paráda! Snídaně, krucinál, záchod..krucinál na druhou, střevní problémy v takový den. No paráda! Sprcha, oblékání, chystání bidonů, krucinál na třetí, zase záchod..no pecka, zase sprcha, zase oblékání. První část našeho pětičlenného teamu statečných už odjela, Mára s Jirkou na mě nervózně čekají dole. A bohužel mají důvod. Je asi 10 minut do startu a přes celé centrum městečka Sölden se táhne nekonečný zástup klepajících se cyklistů. Přicházíme až na úplný konec, za námi už je tak snad jen 50 lidí a plůtek, kde končí uzavření trati. No, tak to bude asi masakr hned v úvodu, čeká nás totiž 30 km pozvolného sjezdíku do Ötzu. To je věc, která mě trochu děsí, takových lidí naráz, ve sjezdech asi půjde o život, kdoví, co tady bude za kamikaze. Mezitím se už celkem pěkně rozednívá, kosa není až tak hrozná, jak jsem se bál. Očima ale skenuji okolí a pátrám po nějaké toi toijce nebo podobném svatém místě úlevy. No jo, ale je pár minut do startu, smůla. Kluci mi radí, ať to jen vydržím do startu, že to pak zasednu. Co jiného mi zbývá. „Hele, tak je odstartováno, hlásí Marek, už dvě minuty se jede“. Zajímavé, protože kam dohlédneme, je klid jako v divadle po zhasnutí světel. Uběhne nějakých 7 minut, než se celý zástup před námi najednou nervózně zavlní, všude kolem cvakají kufry, hledající svůj pevný úchop v pedálech. Hned ale všichni zase došlapujeme na zem, tohle ještě chvíli potrvá, než se to rozjede na naší úrovni. První stovky metrů se jen pomaličku dáváme do pohybu, je to spíš odráženda na koloběžce, než cyklistika. Pak se to ale jako mávnutím proutku rozjede, pípáme na startovním koberci, celou čtvrthodinu poté, co vyjeli první chrti na trať a před námi je neskutečný balík skorem pěti tisíc hlav..



No a je to tu! Už je hezky vidět, stále neprší, spíš to vypadá, že by se to mohlo trhat, to by bylo neskutečné. Kopce nad námi jsou pocukrované čerstvou várkou sněhu a nad nimi probleskuje modrá obloha, tak to by byl sen! Ještě pár set metrů za Söldenem jedeme pomaleji, taková vyčkávaná a já chci jet aspoň ze začátku s klukama. Na druhou stranu kdoví, jestli na to mám, tak nechci v téhle pasáži vydat ani šlápnutí navíc. Otáčím se po Markovi, hlásí, že se nikam cpát nebude a že pojede v klidu. Ještě chvíli si hlídám, jestli je mám s Jirkou za sebou, jenže najednou mi vzniká před nosem slušná díra. Tak tohle jsem právě nechtěl! Pár rychlých záběrů do pedálů a jsem zase hezky v háku. Několikrát se otáčím, ale kluci nikde. Škoda, takže sólo už tady..Silnice se pokládá do sjezdíku, tak se chytám dole a přikrčuji se, abych ušetřil co nejvíc. Rozhodně se nechci někam cpát, jízdu ve skupině nemám přeci jen tolik zažitou. Ale co to? Nijak se nesnažím, ale ti lidi přede mnou jedou nějak pomalu..tak si najíždím nalevo, skoro na krajnici a nechávám to jet. Přece nebudu brzdit, když to frčí samo! Svah se ponoří do prudšího klesání a podívejme! Teď už nejdu před jednotlivce, ale prostě ten štrúdl na mé úrovni couvá. Drtivá většina se drží asi přirozeně vpravo, takže u levé bílé čáry si můžu v klidu jet. Parádní pocit. První serpentýnky, trošku nejistota, aby se to tam nemlelo, ale díky vyšší rychlosti si v klidu hledám cestu mezi ostatními a hezky si to svištím dopředu. Rovina. Tak tady dvojnásob, prostě nechci zbytečně odevzdávat watty! Obecně ten štrúdl na těchto pozicích jede relativně dost pomalu, zezadu se ale najednou zleva v zorném poli vynořuje Pavel Padrnos. Nebo si ho tak aspoň pojmenovávám, je minimálně stejně vysoký jako Pepanos a docela do toho dupe, tak rychle zabrat a už mu visím na zadním kole. No, oproti Pavlovi má asi tak 35kg navíc a technika šlapání mu moc neříká, zadní kolo mu plave pod záběry, jak do toho buší. Pro mě ale parádní domestik. Na rovince mě vyváží stále vpřed, ve sjezdíkách mu poodjedu, než mě zase předjede a opět mi věrně tahá špic. Předjel jsem takhle opravdu hodně lidí, bohužel po cestě už byli vidět i záchranáři v akci. Fuj, snad se nám tyhle věci budou vyhýbat!

Ötztal. No, tady končí sranda, soustavné předjíždění prakticky zadarmo okamžitě a drtivě skončí. Celé houfy jezdců se rojí po obou krajích silnice, sundávají se větrovky, vyhazují noviny. Já si to fičím dál, na kruháči doprava a hned se staví stěna stoupání na Kühtai. Opravdu důstojné uvedení do děje, Polar mi stále ukazuje čísla kolem 10ti procent stoupání. Hrudní pás zůstal doma, tak mě aspoň neznervózňuje pohled na to, jak hrozně teď musím bušit. Vyjíždím si první prudkou pasáž a tam si dávám svoji svlékací chvilku, windstopper rukavice rychle vyměnit za krátkou klasiku, větrovku do kapsy dresu, poprvé vylít tekutiny, které jsem ráno poctivě nabíral – ještě že jsem celou dobu otočený zády. Nechci s nikým závodit a jet si teď v klidu svoje, ale ta nekonečná a pravidelná řeka, která se sune nahoru by mi asi klid nedopřála. Takhle se v pohodě nacvakávám a vplouvám si zpět do proudu. Sjezdem jsem asi celkem získal, tak je teď za mnou spousta silnějších jezdců, po chvíli se tedy rovnám někam do středu cesty, zleva jede skoro pravidelně rychlejší had, několikastup vpravo mi naopak pomalu spíš couvá ze zorného pole. Je to trochu překvapení, ale jsem v takovém zvláštním laufu, žádné vybláznění, jede se mi ale skvěle, cítím se silný, nejprudší pasáže tam jedou skoro samy. Po nějaké době stoupání proud zleva ustal, ti lepší už víceméně přejeli, naopak se vůči pravému proudu sunu plynule vpřed. Najednou dojíždím liliputku a brada mi padá někam na řidítka. Nožky má dlouhé snad 30cm, kliky jsou taková zmenšenina, sedlo zapuštěné hluboko mezi Ksyrii. Jede si ze sedla a chlápci okolo ní rozhodně nejedou rychleji. Respekt a hluboký obdiv, dámo! No, já si jedu dál, silnička Šírer neklamně znamená, že jsem potkal jednoho z dvaceti dvou Čechů, co dnes jedeme. Krátce prohodíme pár slov, ale nedrží moje tempo, tak jedu dál. A co líp, nejen, že jedu, ale jede se mi opravdu dobře a to je nečekaná malina, prudké úseky mi vůbec nevadí, naopak ten efekt, kdy získávám na rychlosti oproti ostatním dodává energii. Chlapík vedle mě má na svých Zippech vzadu Cycleops, tak mu chvilku koukám na displej, ukazuje mu to 200W plus mínus, pak mi ale pomalu couvá z dohledu. Přichází nejprudší pasáž dne a já se na ni kupodivu celkem těším. Snažím se jet rozumně, nebrat za to moc, ale prostě to jede celkem samo a já si jedu dost dopředu. Jenže pak to přijde, jako na povel úplně všichni přede mnou a okolo sesedají. Bez zjevné příčiny, klasický stádní jev. Chytám nerva, hlasitě nadávám, snažím se si vyřvat díru, abych mohl jet, visím v pedálech, balancuji na místě, popojíždím, jak mi dav dovoluje, ale po chvíli to musím vzdát. Je to marné, kvůli zúžení se to trochu zahustilo a mám pocit, že se jim to prostě nechce jet, tak to byla vhodná záminka. Pruda. Veliká. Karbonová podrážka treter se mi šmrglá po asfaltu, tlačím jak tůrista a bere mě vztek. I když se to rozšiřuje, nikdo se nechce rozjet, snažím se jet a dělat si prostor, ale je to marný, je to marný, je to marný. Jako ovce tedy dupem až na konec galerie, kde se konečně nasedá. A sakra, co to je? No paráda, děkuju! Totálně mi zdřevěněly nohy, jak jsem byl rozjetý, tak je to najednou v háji. Naprosto mi to přestalo jet, radost se vytratila, couvám. Dojíždím maníka na bajku, HT Trek, pláště Nobby Nic v šíři odhadem 2,25 hučí jako roj včel. Ukazuju mu zvednutý palec se slovy respekt, usmívá se a drmolí něco ve smyslu, že se uvidí..tak tomu říkám odvaha! Trochu rozptýlení nám přinášejí krávy, co se proplétají mezi stoupajícím zástupem jezdců, při kraji opravdu parádně fandí pár lidí. Jsou milí, musí tam stát už pěknou dobu a pořád nadšeně ženou všechny vpřed. To potěší. Stejně jako o kus dál offroad nějakého rádia, které do nás pere hodně nahlas nějaké tuc tuc. Tuhle hudbu vůbec nemusím, ale teď je najednou jako balzám, chytám se rychlého rytmu, doslova mě to nutí dupat ve stejném tempu, pokyvuju si hlavou, vrací mi to náladu. Tak jo, jsem tady a pořád bojuju. První chalupy, paráda, za chvíli jsem nahoře. Zase hodně předjíždím, v poslední pasáži za to naopak ostatní dost berou, toho se nehodlám účastnit, je to teprve první kopec a vrchařskou prémii jsem si dnes žádnou nevypsal J Zase několik lidí, skvěle fandí, jak můžu, mávám nebo odpovídám. Holčina u trati má na krku zvon s takovým zvukem, že to normálně bolí do uší, sakra, ta musí být večer hluchá! Ještě pár metrů a první pass je tam! Tomáš nám radil, že sám staví až na Jaufenpassu, třetím kopci, všechny předchozí občerstvovačky projíždí. Tak to mně rozhodně nehrozí, klopím kelímek vody, doplnit bidon s vodou, půlku banánu do pusy a šup do prvních pasáží sjezdu.



No a je to tu. To, čeho se obávám a zároveň se strašně těším. Kdoví, jak tam budou jančit lidi kolem, ale zase na druhou stranu, kolikrát za život jede člověk na uzavřené trati ve sjezdu z průsmyku? Rychle nahazuju větrovku, krátké rukavice snad už budou stačit, počasí je totiž lepší a lepší. Je vidět, že údolí bude zalité sluncem. Tak, za mnou nikdo, šup tam. Ten první sjezd mi dal chuť, tak zalehávám a prostě uvidíme. No jo a je to tak, předplácím si místenku u levé krajnice, každá malá tečka vepředu dost rychle vyroste a zmizí mi kdesi vzadu. Potvrzuje se to, co v prvních kilometrech, nevím, jestli to je podvědomé, že všichni jedou v pravém pruhu, nebo jestli to dělají z ohleduplnosti, aby se dalo předjíždět, výsledek je ale báječný. Jsem prakticky hluchý, jak mi vítr hučí v uších a snaží se mi vyrazit řidítka z ruky nápory do vyšších ráfků mých American Classic 420, jenže si to můžu v klidu mastit, zůstává mi hodně prostoru, nikdo bláznivě nekřižuje, žádné nenadálé změny směru, prostě malina! Snažím se ze svého těla vymodelovat co nejlepší kapku, zakusuju se do řidítek, kolena nacvaklá na rámu a smažím si to dolů. Skupinky se jen míhají vpravo a zase mizí, snad ještě víc je to znát v utažených zatáčkách – vybrat si stopu mezi brzdícími jednotlivci, do poslední chvíle to nechat jet, pak prudce na brzdy, jsem před nimi a v klidu si vykružuji svoji stopu, ze sedla, rozdupat to a zase zalehnout. Opojení, naprostá paráda. Slunce začíná malovat alpské azůro na obloze, sytě zelené louky kolem, sem tam krávy, parádní asfalt a omamná rychlost. Co víc si přát? Jasně, teď v té prudké rovině poprvé v životě zajet kilo, zatím je rekord 98,2km/h. Vím přesně, kde ta pasáž bude, vím, že tam není zatáčka, prostě to musím poslat a držet zalehnuté. Značka se sklonem silnice, to je přesně ono! Láme se to a já se spouštím. Ajaj, tady je nějak hodně lidí! Mno, uvidíme. Jedu skoro po levé lajně a jednotliví jezdci se mi míhají po pravé ruce, snad je všechny v klidu předjedu. A je to tady, ještě udržet tuhle zatáčku, hlavně žádné brzdy, taaaak a teď to přijde. Sakra, tak to je průser! Silnice je obsazená skoro po celé šířce, se všemi mává vítr, nepříjemně se to přelévá a kličkuje. Tak tohle ne kamaráde! Nechci tady nikoho sestřelit, tak se otvírám a přibržďuji, když se blížím k někomu, kdo je na můj vkus příliš u mé dráhy. Tak jen 93, ale co se dá dělat, člověk nemůže mít všechno. Kopec se pomalu vyrovnává, začíná to být víc šlapavé, jsem pořád zalehnutý, ale už to tolik nejede. Předjíždí mě týpek na nějakém brutálně vařeném hliníku, podle masivního mostku by to mohl být Nicolai, ale nezkoumám, jdu ze sedla a chvilku si dám, abych mu skočil na zadní kolo. Dupe do toho jako na dráze, naprosto luxusní vodič! Pomalu ale ta jeho šťáva uvadá, zezadu kolem profrčí další střelec. Rychle jdem oba ze sedla a máme ho. Pěkná časovka, vlastně až do údolí směrem k Innsbrucku.



Ještě před ním si to ale svištíme po rovině padesátkou, je fajn, že jsem chytil dobrý vláček, větrovku sundávám za jízdy, tohle si nesmím nechat ujet. Úsměv ve mně vyvolává starší italský fanda, který zuřivě povzbuzuje a zároveň na nás křičí „mandžáre, mandžáre“. Ale…no jo, ten talián má pravdu! Frčí to, vůbec se to nezdá, ale od startu už to je skoro dvě a půl hodiny a teď mě čeká extra nepříjemný kopec na Brenner, tam chuť k jídlu nebude! Na snídani jsem do sebe nacpal, co se vlezlo, ale to se brzo vypálí, půlka banánu nahoře na Kühtai mi taky dlouho nevydrží. Díky chlapíku, hned tam natlačím přes půlku tyče. Vůbec na ní nemám chuť, žvýkám jí strašně dlouho, ale nehodlám o tom se žaludkem diskutovat. Hezky svižně si to tak valíme dál, pak se to ale rozpadne v jednom brdku, než se sjede do Innsbrucku a najednou to začíná.



První desítky metrů stoupání mě strašně bolí. Snad všichni jdou přese mě, vařím, z rukou stahuju návleky na zápěstí, dres rozepínám, co to jde, vespod mám ale moirou s neprofukem, tak to až tolik nepomáhá. Fuj, tak tohle bude nepříjemné. Pomalu se ale chytám, zase si dojíždím ty, co mě předjeli. Rozkaz Tomáše, ten zněl jasně. Myslíš soudruhu, no jo, 15 lidí je na tohle mírný, ale úmorně dlouhý stoupání prý málo, chce si to najít skupinku, kde bude tak padesát kousků a pojede se. Hm, tak sto metrů přede mnou takový chumel je. Tak za to vezmu a uvidíme. Dojíždí mě týpek s brašnou na řidítkách, dává to statečně, paráda, hup za něj, pár desítek metrů za skupinou ale uvadá, tak si to sám docvakávám. Výborně, teď už se hezky povezu..no jo, do háje, jenže to už nejedu ve skupině, ale za odpadlíky z té skupiny. Ach jo, tak rychle přes ně, zase na konec skupiny. A to už není skupina, to jsou zase odpadlíci z ní. Paráda, tak šup před ně a tak stále dál. A najednou jsem na čele skupiny. Hm, tak tihle mi teda moc nepomůžou, nikdo se nekousne, nejede se skupinově tempo, každý za sebe. Tak si sjíždím několik dalších grupet a výsledek je stále více stejný. Občas kolem profrčí pro mě nereálně rychlý vláček, po pár kilometrech ale většinu těhle střelců poznávám, když projedu zase kolem nich dopředu. A nekonečné kilometry krájím dál a dál, tohohle kopce jsem se děsil a musím říct, že po právu. Sice to většinou nevypadá jako moc kopec, pitomé jedno, dvě procenta, místy tři..jenže to taky není jinak. Prostě pořád do kopce. 39 kilometrů. Šílených 39 kilometrů. A když se to opravdu narovná, tak se to rozjede na pětačtyřicet, to si člověk taky až tak neorazí. Je to fakt únavné a vysilující, konečně se mi aspoň formuje hádek, žádná velká skupina, ale mám před sebou 4 jezdce, co jedou hezky pravidelné tempo. Visím na zadním kole Maurizia Pepiho, prošedivělý Ital mě pěkně štve, nikdy neukáže ani jedno ze svých častých zvednutí ze sedla, dělá to cukavě, tak si stále tříbím reflexy na uhýbání jeho zadnímu kolu. Skočím si tak v příhodný okamžik do háčku Thora Hushovda. Sice to je podle jména na čísle asi Němec nebo Rakušan, je ale pěkně podsaditý, zároveň vyšvihnutý, černý komplet dresu a gatí Cervélo, bílá helma, nazelenalé Oukleje, prostě přesný Thor. Akorát to kolo Cube je čiré faux pas J zato se mi za ním parádně jede a doveze mě skoro až nahoru. Tam se to pořádně zvedne, tak je to každý za své, všichni kolem toho mají viditelně celkem dost, bylo to nechutně dlouhé stoupání. Ale už to bude brzdy konečně za mnou, tak si prostě už nějak domáčknu. Pak teda dělám začátečnickou chybu, hned na začátku a navíc s kolem! se mastím na občerstvovačce, potřebuju doplnit bidony, leju do sebe prví ředěný Red bull, dávám si slunečnicový chlebík se sýrem, sušené meruňky, nějaký výborný koláček a hlavně se prolévám pitím. Stojí mě to ale hrozného času, než se proboxuju pro to všechno. Když na odjezdu vidím, jak jsou stolky o kus dál volné, plácám si do čela. Šipka WC vypadá hodně lákavě, ale to bych ztratil hodně času, navíc se mi nechce přijít o vrstvu cycling masti Sportique, výrazně totiž reguluje tření od sedla, tak se rozhoduju jet dál.

Sjezd je rychlý a krátký, už toho moc nestíhám předjet a než se rozkoukám, je vedro jako v peci dole v údolí, rychle bundičku do dresu, srolovat návleky a buch, hurá na Jaufenpass, italsky passo di Monte Giovo..bolavá chvilka, než se nohy srovnají s tím, že opravdu budou muset táhnout do takového kopce a pak už si zařazuju cestovní rychlost a celkem příjemně to stoupá. Psychicky je oblažující výhled do údolí, díky prudkému sklonu se totiž vesnička v údolí rychle zmenšuje a klesá krásně dolů. Podle Pebeho rady se snažím zmenšit cenu sil na kilometr, zatáčky si projíždím pořádně zvenku, abych si to narovnal aspoň na chvíli, obecně to totiž stoupá celkem nekompromisně a zdá se mi, že to opravdu oproti ostatním něco šetří. Fajn, už jsme ve vesničce Kalich (Calice), to to jede opravdu pěkně, to jsme už někde v půlce, pecka, to bude na pohodu! Mno, tak teorie to byla pěkná, nad vesnicí se to ale zase nějak nepříjemně zvedá a najednou to při pohledech na nekompromisní obrazovku Polaru vůbec výškově nenabíhá. Přestává mi to jet, kombo předchozích Brennerských 39km do kopce a těchto 15,5 mi začíná nějak vysávat elán. Nijak dramaticky se nepropadám oproti ostatním, ale pocitově už je to fakt dlouhé a úmorné. Tak si aspoň čtu povzbuzující esersky, co mi zatím došly, na pár i odpovím. Ne, že by mi to zrovna při tom jelo líp, ale aspoň na chvíli myslím na něco jiného J Pak se to konečně začíná skládat do finálních serpentýn, chata na metě dvou tisíc, tak teď už si to nějak doplácnu. Aj, občerstvovačku ale umístili nepříjemně nízko, za ní ještě čeká 100 výškových metrů, to není úplně sympatické..no ale co se dá dělat, není čas na hrdinství, tady to nebude občerstvení, ale nutně obžerstvení. Čas si ze dne ukrojil už dost, tady se musím doopravdy naobědvat, to nejhorší totiž teprve přijde. Láduju do sebe pod tlakem oblíbený jablečný koláč, ovoce, chlebíky a hlavně hodně piju. Red bull ředí do bandasky s vodou, navíc z výšky, tak nebublá, to je fajn, navíc si ho ještě dávám napůl s džusem, prokládáno kolou, prostě veškerá chemie a cukry rychle do mě J Využívám uvolněného lehátka, chvíli si v něm příjemně posedím, nikam se neženu, dávám si záměrně oraz. No, ale už by to chtělo vyjet, ostatní, co jeli předtím se mnou, jsou už dávno pryč, tak ať neztrácím příliš času. Ano, předpoklad byl správný, na vrchol je to ještě zlý kopeček, ale to už to tam nějak došmatlávám. Nahoře zase větrovku a trochu s obavou koukám do nádherného údolí. Jel jsem tady autem, uzounká silnice a dost popraskaný asfalt slibují nebezpečnější sjezd. Dopínám zip a hurá dolů!

No tak ovšem pozor, ty pukliny nejsou vůbec zásadní, jede se po tom naopak velice příjemně, žádný problém, že by to snad nedrželo, asfalt vypadá horší, než ve skutečnosti je. Hasím si to po levé straně, kde je hned za nizoučkou zídkou výhled na silničku, po které za chvíli pojedu, ale ta teď zatím propastně níž, že by snad mohla přijít lehká závrať, v kombinaci s počasím jako z letáku, magickými výhledy na štíty kolem a svistem s větrem o závod to je dokonale opojný zážitek! Jako ve filmu nebo na záběrech z rallye se přede mnou zběsile rychle kroutí silnička, doslova zakousnutá do skály, jako kopanec do mě vletí záplava euforie, do žil se vyplavují kýble endorfinu a já letím střemhlav dolů, co mi jen odpor vzduchu dovoluje. Přichází první serpentýny a já se nemůžu ubránit v nich neřvat nadšením. Dlouhé minuty extatického sjezdu mě doslova opájí, mám hroznou chuť si zpívat, tak si hulákám „Ktož sú boží bojovníci“ a lidi, které předjíždím, uhýbají najednou ještě víc, než normálně :- D Zdá se to skoro nekonečné, zároveň se toho asi nejryzejšího sjezdování v životě nemůžu nabažit. Pocit to pustit naplno protisměrem do zatáčky, kam vůbec přes skálu není vidět a jen z logiky vyplývá, že nemůže být úplně utažená, protože se pak stáčí na druhou stranu, to se musí zažít. Navíc už je tady mnohem míň lidí, než v předchozích sjezdech, náročnost trasy asi udělala své. I tak stihnu přeskočit víc než stovku v pořadí (podle časomíry), ale to je čistě statistický údaj, co si přečtu doma. Vím velice dobře, co teď přijde. Svatý Leonard, rovnou ze sjezdu se v tomhle městečku odbočí a okamžitě to začne.



Passo Rombo. Timmelsjoch. Poslední kopeček na cestě za splněným snem. Sto devadesátý kilometr. Od vrcholu mě dělí 29 kilometrů a 1 760 výškových metrů. A silnice k němu je natažená zatraceně zpříma. Vtipně to večer nazve Jitka, že to je prý samá rovina J Pravda, zatáček místy opravdu není moc, Italové to tady prostě natáhli zhusta nahoru, aby to měli rychle z krku asi J Teplota se blíží nebezpečně třicítce, slunce nemilosrdně praží, poprvé jdou z treter návleky, víc ale neodkládám, jen kolenní návleky stáhnu o něco níž na lýtka. Upřímně, je zbytečné to moc rozebírat. Prostě to je od začátku stojka. To by tak nevadilo, jenže jednak už je pár kiláčků v nohou, druhak se to prakticky vůbec nikde nenarovná. Polar pomalu vzdal snahu ukázat jednociferná čísla, daří se mu to jen v serpentinách, pak mi tam ale hned upřímně vyhazuje cifry přes deset procent. Neustále. Prvních 5 kilometrů. Stále se přeléváme s bandičkou taliánů v týmových dresech. Chvilku jdu přes ně, pak zase oni, pak zas já, jako na houpačce. A takových je kolem víc. První prudké úseky jedu skoro všechny ze sedla. Šest odjeto. A do háje! Rychle si zpátky sednout! Tohle není dobrý, to vůbec není dobrý! Vím velice dobře, že teď se budeme klikatit zemí nikoho, silnicí zatesanou do skály, tady je naděje na záchod nulová. Prostě budu muset zatnout zuby a dovézt to do té vesnice někde nahoře. Uff.. Občas se zkusím zvednout, ale rychleji než píst motoru musím zase poslušně do sedla. Když do pekla, tak na pořádný kobyle, když si mám tyhle pasáže užít, bude to navíc jen vsedě. Ještě že jsem si dole dal dvě tablety hořčíku, tohle začíná vážně smrdět křečí – hlavně v tom nešťastném pravém zadním stehenním svalu, co jsem si před časem natrhl. A hele, cedulka záchody! Heuréka! U toho malá občerstvovačka, někdo tam dotáčí vodu..ale..no to snad ne! Všechny boudy vypadají zavřeně! Ono je to ve finále logické, závodníci mají své občerstvovačky a pro ostatní je silnice uzavřená. Můj stav zoufalství potvrzuje chlapík u hadice s vodou. Prý za další 4 kilometry. Peklo. Ale aspoň nějaká vidina! Zatínám zuby, ale je to křeč. Vůbec to neutíká, nohy mě bolí, chtěl bych jet ze sedla, ale prostě to nejde. Studený pot na čele, aspoň, že není už takové vedro, přeci jen se nějaká výška nabrala. Trápení pokračuje dalších pět kilometrů, ale po záchodech ani památky. Konečně ta vesnice! U cesty hotýlek s restaurací, bomba, záchrana na dohled! Sice je na něj z dálky vidět, cesta k němu ale nekonečná. Konečně a hele, dokonce jsou tam postavené dvě silničky, u hotelu několik aut. Rajská hudba. Jenže – co to, no to ne!!! Na dveřích velká cedule geschlossen?! Zoufale buším na dveře, obíhám to celé dokola, klepu na okna, dveře, ale nic. Mrtvo. Moje skupinky dávno odjely, tak se celý zelený pouštím do svého krutého boje a lezu rezignovaně zpět do sedla. Podvědomě už zvažuji katastrofické scénáře a hledám potoky. Pak to ale přichází, občerstvovačka a hlavně, hlavě u ní otevřená restauračka! Skoro zahazuji kolo, letím dovnitř, pingl mě směřuje k záchodům. Pár kroků od bran nebes na cestě z očistce. Beru za kliku pánské kabinky. Zamčeno. Vzhledem k situaci potlačuji zábrany a beru za kliků sousedícího dámského. Zamčeno. Pak je to již jen příběh o relativitě délky ubíhajících minut v závislosti na tom, na které straně dveří se daná osoba právě nachází. Bez zabíhání do podrobností to bylo nekonečné čekání a nijak příjemné zážitky poté. Konečně se potácím ven. U stolků s jídlem si už pečlivě vybírám, gely nechci ani vidět, moc ovoce už taky radši ne, radost mi dělá chlebík, který tam je. Jedu už jen na cole a vodě, na nic jiného není chuť a vzbuzuje obavy. Protahováníčko, vedle na masážním stole kolabuje chlapík ve středním věku, okamžitě ho odváží sanita. Páni, po takovém odjetém kusu, vždyť už máme přes dvě stovky za sebou! Dopíjím, co jsem si ještě chtěl dát a pomalu se vydávám zpět do bojové linie. Ale jen co se rozjedu, je útok zrušen, kolo jde zase ke skále a já se musím vracet a zase čekání na záchod.. Celkově na téhle občerstvovačce ztratím skoro hodinu drahocenného času. Šílenost. A za budovou hotýlku se tyčí kamsi do nebeských výšin hora, do jejíhož svahu je vklíněn had cesty, po kterém se sunou barevní mravenečci vzhůru..tak jo, druhá půlka je tu, grande finale!



Je něco kolem půl páté, když se nejistě vyšvihnu zpět do sedla. Pohled vlevo je impozantní, v údolí je už trochu problém rozeznat jednotlivé stromy, naopak stěna hory, na kterou se chystám, zabírá skoro celou šíři viditelného obzoru. Za občerstvovačkou je jedna z pouhých dvou (pokud nebudeme počítat úplný dojezd) milosrdných pasáží, kousek se jede dokonce velmi mírně z kopce, tak je aspoň čas trochu zase roztočit nohy. Ostrá levotočivá vracečka a zpět do děje! Italka v růžovém komplítku Pinarello ladies, kterých tu jezdí docela dost, co mě na rovince razantně předjela, najednou doslova parkuje. A není sama. Žádná odpolední procházka, opět dlouhé pasáže přes deset procent, šplhá to opravdu razantně. Šinu si to zhruba stejnou rychlostí, jako skupinky kolem mě, ale začínám si najíždět vlevo a vychutnávám si neskutečné výhledy do údolí. Pak přichází naprosto spektakulární pasáž, kde jsou serpentýny zatesané do stěny, skládají se jedna na druhou a některé ze zatáček jsou postavené jako hradby na skále, tvoří vysoké ochozy, ze kterých padá pohled skoro kolmo do údolí. Úchvatné. Když jsem o něco později o zatáčku výš, ze svahu ční jenom kousek této zatáčky a jezdci, co tam zrovna jedou, nemají na pozadí nic, než několik set metrů hlubokou propast. Úchvatnější záběr by snad ani nešel vymyslet. Díky tomu divadlu moc nemyslím na sklon stoupání a prostě si to vychutnávám. Lidi kolem mě začínají vůči mně spíš pomaličku couvat, pak se to ale dostane do nějaké méně atraktivní pasáže a tam to přichází. Mám toho plné kecky, tělu už se nechce opravdu nic. Než jsem dojel na předchozí spásnou občerstvovačku, ptal jsem se sám sebe, co jsem si to probůh vybral za sport. Teď se můj pohled zabodává do asfaltu pode mnou a já si smířeně říkám: „tak dobře. Teď už to teda dojedu, ale nikdy, už nikdy na to kolo nesednu“. V hlavě prázdno, tělo měkké jako nasáklá půda zjara, tak prostě se jen zakusuju a jedu dál. Cedulka oznamuje, že nás za chvíli bude někde sedět fotograf, tak si čistě pro zvednutí morálu zvedám přední a jedu kousek v takovém pseudo manuálku. Maník s foťákem zabíral v tu chvíli něco zcela jiného, ale nevadí, taková kravinka a opravdu to povzbudilo. I v tuhle chvíli se na těch trubkách s dvěma obručema jde pobavit. Cedule „letzte lebestation“, tedy poslední občerstvovačka, ale na té je zbytečné stavět. Od té poslední jsem odpil pár loků vody, tak mi tam zbývá kolem 600ml, jonťáku v druhé lahvi jsem se ani netkl, tak co bych tam dělal, beztak už je tam jen pití a na jídlo beztak už není nejmenší chuť. Mno, ale když vidím, že tam leží kelímky Spritu, jeden mě přeci jen zláká. Nemám žízeň, ale studený Sprajtík do mě padne jak Němci do krytu. Těžko říct, čím to, ale to kratičké zastavení a občerstvení mi vlévá novou krev do žil. Skoro jako Ghislain Lambert na startu – „Jupí“ – ti, co to viděli, vědí J Hned s prvním otočením klik beru za řidítka, rozjíždím se v tempu, které jsem už málem zapomněl, že by taky šlo jet. S nikým nezávodím, jenže mi to jede skvěle a najednou všechny předjíždím. Přijde prudká pasáž, zvednu hlavu, pár desítek přede mnou dva jezdci, zas si hledím svého předního kola a výhledů do údolí a dvojice je rázem za mnou. Sakra, to je příjemný efekt. A nekončí, právě naopak. Přichází nejprudší úseky celého stoupání a mně se jede prostě skvěle, v těhle místech je rozdíl rychlosti oproti těm, kterým už zle seká, o to větší a tím líp se mi zase pocitově jede. Každou prudkou pasáž sežeru, valím se do další a další serpentýny, výhledy dolů jsou neskutečné a až mě překvapuje, že na silničce hluboko dole ještě jdou rozeznat miniaturní pohybující se tečky, které se sunou po oné rovince za občerstvovačkou. S tím, co na ně čeká, jim vůbec nezávidím. Já si krájím další a další pasáže stoupání a už každou chvíli čekám ceduli s číslem 27 nebo 28km stoupání, to nevím přesně, ale nahoře se to každopádně narovná. Jenže čekám nějak dlouho. Příliš dlouho. Elán mě opouští, už je i pěkné chladno, přeci jen už se pohybujeme vysoko nad dva tisíce metrů a ve stínu celého masívu k tomu. Přichází skutečná fyzická krize. Už je toho moc. Kolem mě už se začíná sesedat, tlačí se, pár jezdců přede mnou šněruje silnici ze strany na stranu. Vidět na vlastní oči, že jsou na tom někteří i hůř mě trochu povzbuzuje, sice neztrácím odhodlání, rozhodně se nevzdám, v duchu ale dělám takovou smlouvu sám se sebou: „Tak dobře. Tohle už teda dojedu. Ale pak už na to kolo v životě nevlezu!“ Zakusuju se, drtivou většinu času teď ze sedla krájím bolavé metry pořád vzhůru. Po dlouhé době mě zas někdo předjíždí, víceméně skupinka mě bere poměrně razantně, vytáhlý kluk mě upoutává hukotem loukotí Spinergy, nasazených na starším Treku a během chvíle se mi dost vzdalují. No cos čekal panáčku, tohle prostě není zadarmo. A pak je tu najednou tunel. Zatraceně, je tady tunel! Jasně, to nejsem nahoře, ale ten první tunel signalizuje, že se to pomalu začne narovnávat. Mám to! Já to mám! Nejen ten pekelnej kopec za sebou, ale to znamená, že to mám, že to opravdu dám!!! Ještě, než se vůbec stačí kopec zmírnit, řetěz skáče na spodní polovinu kazety, někde u lopatek se mi najednou k prasknutí napíná dres, jak se pod ním začínají drát křídla, která mi najednou narůstají. Euforie. Je to pořád do kopce, ale to vnímám jen podle toho, jak rychle míjím ostatní, které předjíždím. Ve tmě tunelu nejlépe podle hučení loukotí vím, že to je kluk na Spinergích, prosvištím si to kolem něj asi dvojnásobnou rychlostí. Z tunelu vyjíždím, jako by mě zezadu tlačila motorka, vpravo se otvírají dechberoucí scenérie alpských velikánů, stoupání je nádherně mírné, pouštím řidítka, zvedám ruce nad hlavu, mávám s rukama jako pták, zkrátka v naprosté euforii prožívám své obrovské vítězství. Teď už mě nic nemůže zastavit a poslední prudký výjezd si naopak užívám. Přede mnou je ještě pár jezdců, co se viditelně trápí a já si kolem nich profrčím jako na výletě J Ještě pár metrů a najednou tam leží koberec. Jsem nahoře. Z plic se mi dere vítězný řev, moje hurónské JAAAAAAAA probudí vlnu oslav všude okolo, najednou tu radost se mnou prožívají fotografové, lidi, co tam jen koukají, i jezdci kolem. Tak jsem to do háje zvládl! Ještě si chvíli užívám výhledů, pomalu ale nasazuji větrovku a je mi jasné, že teď už bude pěkné chladno. Cítím pěknou únavu, tak si říkám, že tenhle sjezd už musím jet hodně pomalu, čistě na jistotu. Jediné, co teď chci, je to v pořádku sjet, dojet do cíle a jít si pro ten zatracený finisher dres..

Už pomalu jedu, když ještě dopínám zip bundy, je to pěkný padák od prvních metrů, tak než chytnu zpátky řidítka, už to pořádně sviští. Ohlušuje mě hukot větru a do těla se zakusuje zlá kosa. Kousek pod vrcholkem už je stín a to je v dvouapůl tisících jasný verdikt teploty. Poprvé se dneska doslova klepu zimou, cítím, jak mi pod bundou ruce cukají ve zběsilém tempu. Stehna jako do svěráku svírá pevná ruka chladu, jsem zalehnutý, ale jak je mám chvíli takhle pokrčené, neuvěřitelně rychle tuhnou a snad by během chvilky nastoupily křeče. Hned za první serpentýnou tak začínám otáčet pedály, samozřejmě naprázdno, kdybych měl zabrat, musel bych teď točit kadenci snad dvě stě otáček. Zatím se mi nikdy nestalo, že by mi nestačil nejtěžší převod, tady ale, snad krom Brenneru, v každém sjezdu. Kompaktní padesátka vepředu a jedenáctka vzadu už tady prostě moc nestačí. I tak mě ale celkem zaskočí, až se později na displeji Polaru zobrazí jako maximální kadence údaj 199 – zatím jsem se dostal lehounce přes 135.. Všímám si, že v další serpentýně dřepí fotograf, ale smůla, jsem v tak bídném stavu, že nechci riskovat natlučený kokos jen kvůli eskapádní fotce do deníčku. Projíždím to silně na jistotu, pak se ale sbalím a nechám to frčet, co to dá. Za chvíli se totiž přede mnou postaví ještě jedna zeď… Je tam. Fujtajbl. Ještě si to na rovině prosmažím kolem jedné skupinky a už se jen balím do co nejvíc aero polohy, aby mě rychlost vyvezla co nejvýš. Aspoň, že vím, co přijde. Ani nezkouším šlapat a rovnou tam sázím nejlehčí, co vezu. Ještě kousek to jede samo, i tak to ale není ani polovina téhle roviny. Najednou mám pocit, že stojím. Je mi jasné, že ta skupinka se kolem mě musí brzy prohnat. Dojíždím a beru jednu dvojici, tak se ohlížím a hele, nejsem sám, komu se to zastavilo. Skupinka zůstala stejně daleko, jako byla ve chvíli, kdy mi to přestalo jet. Zatáčka a výhled na další rovinu. Na ní je vidět 5 závodníků. Z toho jeden jezdec. 4 chodci. Tohle už je masakr. Je zase vedříčko, ale nedbám na to, prostě to nějak dotlačím i třeba očima. Ale je to šílenost. Najednou si říkám, proč já pako s sebou táhnu 600ml jonťáku a aspoň půl litr vody, to už stejně pít nebudu a táhnout o kilo míň by se tady najednou zatraceně šiklo. Ale co, už jsem skoro nahoře. Ještě chvíli a jsem v mýtné bráně. Tak jo, je to za mnou, teď už žádné bláznění, jen v pořádku sjet do cíle! Na rozjezdu mě předjíždí chlapík. I když už jsem dopnutý a ready to downhill, nechává mě to v klidu, na rozdíl od něj nehodlám šlapat. Po chvíli se ale zas dostávám do tempa, jdu rychle přes něj, je tady navíc tepleji, nohy už tak netuhnou, tak to nechávám jet. A najednou se dere ke slovu závodní duch ve mně. Chlapče, koho tady předjedeš, toho prostě už do cíle nepustíš a máš ho! Hlavou se brzdím, v utažených zatáčkách už jsou nohy měkké, nejde jim tlačit s potřebnou vervou do vnějšího pedálu, abych si udržel maximální trakci, průjezdy už tak nejsou ani zdaleka tak rychlé a razantní, jako v předchozích sjezdech. I tak ale pořád předjíždím, i když už jen občas, v tomhle místě už nás tu jede jen pár. Vždy zahlédnu skupinku, tu si docvaknu a předjedu, pak dlouho nic, než se objeví další. Pak dělám trochu chybu, prosvištím kolem skupinky tak 15ti hlav a poodjedu si, i když je před námi nepříjemně dlouhá rovinka. A protivítr k tomu. Na nic nečekám, spodní úchop a rvu to, třeba mě nesjedou. Na konci mi krev buší zběsile ve spáncích, do další sjezdové pasáže si to ale pouštím stále sám, zůstali kus za mnou. Sviští to níž a níž, najednou už na jednom místě po chvílích pouští jednotlivá auta v našem směru. Bávo kus přede mnou se viditelně snaží jet v zatáčkách, co to jde, jak se to ale utáhne, naštěstí ohleduplně brzdí a pouští mě před něj. Zase padáček a rychle si sjíždím větší skupinu, kopec se najednou narovnává, zrovna když jdu přes ně. Jaj, už zas. Zůstávám zalehnutý, uvidím, kam mě to doveze a co se bude dít. Do cíle to musí být už kousek, kašlu na nějaké tanečky. Už to není žádný sjezdík, ale po kusu roviny se to nepříjemně zvedá. Kdoví, jak dlouho, ale nechci nic řešit. Spodní úchop a dávám si. Projíždím okolo holčiny, co se za svodidlem zpátky obléká, že už to nevydržela do cíle, říkám si, ale to už za sebou slyším funění. Skupinka si mě sjela, teď jim pěkně jedu tempo. No, to jsem trochu prokaučoval, ale nebudu ze sebe dělat kašpárka, že bych zpomaloval a cpal se jim do háku. Prostě se zmáčknu, beru za to a uvidíme. Dechu se už moc nedostává, ale zdá se mi, že za zatáčkou se to už začne lámat dolů. Ohlížím se. Zůstal za mnou jen jeden, no vida! Na vrcholku jde přede mě, koukám, že to je Dán. Mačkám se a už jsem mu v háku. Hezky mě rozjíždí, kopec se zase natáčí dolů, tak zas se cpu na řidítka a pouštím to kolem něj dopředu. Tam jede ještě několik lidí, ale to už jsme v Söldenu. Trochu horká chvilka, zatraceně málo místa kolem ostrůvku, ale nacházím si stopu a prosmýknu se dopředu mezi dvěma Italy. Teď přijde ostrá levotočivá zatáčka v pěkném padáčku dolů, tady to frčí, ještě bych si tam měl dát ty 3 jezdce. Beru si vnitřní stopu a nasazuju klopenku. Najednou ale strach, do háje, jsem už v cílovém městečku, aby tady něco nejelo! To by se stát rozhodně nemělo, ale s obavou se tlačím k pravému pruhu. Najednou si říkám Ty idiote! Po takové kládě, unavený, pozornost pořádně oslabená, v závodnickém rauši, v prudké zatáčce, pěkném padáku, fičíš dost rychle a přitom jsi pořádně naklopený – a jedeš po bílé středové lajně?! No, dobrá vstupenka na pořádnou smotku kousek před cílem! V tu chvíli někoho předjíždím, nemůžu na něj najíždět, tak to utahuju pryč z čáry doleva. Prásk! Tak tuhle díru jsem neviděl, jediná za celý den a vymetu jí. No, hlavně, že jsem to ustál, i když ani nevím jak. Kousek rovného sjezdíku a pak už bude rovinka. Ležím, jedu, kam až to jde. Cedule 1 000 metrů do cíle. Teď už mi šumák, jestli do cíle přijedu jako 2 289. nebo 3 878mý. Ale prostě chci zašpurtovat. Chci si zkusit dojet takový závod jako cyklista, chci se zmáčknout a zabojovat s vykašeným tělem. Držím se dole a dávám to tam. Vsedě, ale rvu to. Ksakru, ten kilák je ale strašně dlouhý. Kdepak chlapče, takhle to nepůjde. Otáčím se, vezu si na zadním kole lajničku vlčáků. Mírně povoluju úsilí, jde hned přede mě nějaký Ital a ten Dán. Paráda, skáču si na ideální třetí pozici, tady mi to ani nemusí Renshaw čistit hlavičkami, tenhle dojezd je prostě můj. Na dohled před námi nikdo, je to jasný, tohle si prostě vydobiju! Frčíme pěkně rychle, starší Ital si pěkně dává, nekoukám na tacháč, ale povzbuzující lidi se jen míhají. 500 metrů. Pořád tahle ideální pozice. Je to moje. Už vidím ceduli 200 metrů, za ní se nesmí už dál sprintovat. Tak to bude malina. Cedule je v takové bráně na malém, ale relativně prudkém pidikopečku. To je přesně ono, jako na objednávku. S prvním metrem stoupáníčka to tam posílám. Všechno, co ve mně zbylo. Rvu to a okamžitě jdu před oba. „Dávej, dávej, dávej“, je mi jasný, že to musel být někdo známý, když poznal, že jsem Čech, odhaduju Heretika. To mi ještě dodává, podlaha. Ještě dva rychlý záběry a řítím se z kopečka dolů. Tady někde to bude doprava..ale…je to tady? Jak už pouští místy auta naším směrem, nemůže to už být plotem uzavřená silnice, aby auta mohla jet rovně. Vím, že musíme přejet přes mostek, ale s krví před očima a v té rychlosti je na rozhodnutí zoufale málo času. Pohledem se upínám na organizátora, co stojí v křižovatce. V rukou má žlutý praporek, kterým se ukazuje, kudy jet. A ten má volně svěšený k zemi. Jak vidí můj zmatek, začíná zběsile mávat do odbočky. Pozdě. Pro mě příliš pozdě. Tam se už nemůžu vejít. Projedu to rovně. To snad ne! Z hrdla se mi rve hodně vzteklé „scheisse“, ale než to stačím dokřičet, zezadu mě někdo nekompromisně sestřeluje. 100 metrů před cílem tvrdě dopadám, naštěstí na dokonalý asfalt, tak se po něm kloužu, zapletený do těla Němce, který se za mnou evidentně vyvážel a než se rozkoukal, nacpal mi to do zadního kola. Celou tu dobu se těším, jak si naplno užiju průjezd cílem a nakonec těsně před ním ještě lehnu?! No to snad ne! Nadávám jako špaček, nasupeně zvedám kolo, rychlé ohledání, výborně, řetěz je dole, kdoví, co s tím je. Nohy ruce mám, tak cupitám na karbonových podrážkách po mostku, než to bude maličko z kopce, naskakuju a odrážím se jednou nohou. Tak tohle zbylo z mého triumfálního vychutnání si dojezdu svého splněného snu. Kapitán nožička, co se odstrkuje do cíle. Na cílové fotce asi budu vypadat jako bůh hromů. Ještě dvě odražení, píp a mám to za sebou. Prázdno. Deset vteřin. Organizátoři mi ukazují, ať jdu kousek dopředu. Dvacet sekund. A všechno naštvání je pryč. Já to dokázal! Ujel jsem to! Přichází ke mně Němec, co mě sundal, hrozně se omlouvá, asi jsem byl opravdu dost nepříjemný J Vysvětluju mu, že to je úplně v pohodě, že to není jeho vina, prostě jen smůla. Podáváme si ruce a gratulujeme si. Úžasný pocit.



Protlačím se zácpou mimo cílový prostor, sedám znova do sedla a směšných asi 400 metrů na penzion je najednou strašně daleko. Už se mi vůbec nechce, doslova se tam doplácám. Jediné štěstí je, že do patra vede podél schodiště zábradlíčko, po kterém se doslova šplhám nahoru. Svlíknout se je doslova porod, trvá mi to snad 10 minut, vůbec se nemůžu hýbat. Tak zpátky do cíle na večeři asi vůbec nemám šanci dojít, zhynu tady hlady a žízní a snad mi to ani nebude vadit. 15 minut po mně stéká horká voda ve sprše a ejhle, nový člověk! Tělo zase funguje, ani bych nevěřil, že obyčejná sprcha může mít takový blahodárný efekt. Přicházím do cíle, kam zrovna dojela Jitka, tak jí blahopřejeme, dojela pěkně, nějakou hodinku a něco za mnou, Tomáš překonal sám sebe a přes žaludeční problémy to zajel nějakou hodinu přede mnou. Heretik je chrt nechutnej, na hrudi mu svítí odznáček Finisher s údajem pod 9 hodin, nechápu. Jdeme si dát zaslouženou večeři do hlavního stanu, kde nám trochu kazí radost fakt, že Tomášovi zatím stále nepřišla zpráva o Markovi, takže zatím stále není na Timmelsjochu. Po chvíli jsou naděje pryč, je 19h40, limit skončil před deseti minutami. Za nějakou chvíli to potvrzuje zpráva, Mára čeká na sběrný bus, nestihl limit. Dojel nahoru deset minut po limitu a už ho bez diskuze nepustili dolů. Hrozná škoda. Když pomalu odcházíme na penzion, akorát dojíždí už za hluboké tmy poslední závodník, to je docela sláva, má velikou pozornost, jede za ním celá eskortní kolona organizátorů a policejních aut se zapnutými sirénami. Je skoro stejně slavný, jako vítěz, vyleze si na bednu před celým sálem a dostane věnec buřtů, ale takovýhle dojezd by mi byl asi dost nepříjemný. Už je navíc kosa jako v morně a za chvíli začíná zase pršet. Jaký šaman jim tohle počasí zařídil, nevím, ale je zatraceně mocný. Od té chvíle už bude jen pršet, dokud druhý den nedojedeme až skoro ku Praze. A nejen šaman. Organizátoři byli naprosto dokonalí, zajištění trasy, bufety, časomíry, kde naše časy dokonce mohly naše podpůrné týmy sledovat online z domova, prostě všechno bylo precizní a bezvadné. Krom jednoho momentu, kdy jeden praporečník pozdě mávl na znamení odbočky, ale co už. Musel tam stát pěkných pár hodin, tak mu to nevyčítám.

Díky tedy Traummakerům, Tomášovi, že mě sem přitáhl, všem z našeho týmu za fajn společnost! Pokud chce někdo zažít perfektně udělaný závod s dokonalým zázemím, rozumnými jezdci, pořádně těžkým profilem a samozřejmě v případě přízně počasí taky nádhernou alpskou krajinou, můžu Ötztaler Radmarathon jen a jen doporučit. Je to báječný výlet za hranice všedních dní. A pro mě splněný sen, zároveň cíl, na který jsem se dlouho připravoval a to těší dvojnásob. A jestli pojedu zas? Marek prý rozhodně, příště to už musí dojet. Večer po závodě jsem mu neodpověděl, jestli s ním půjdu do teamu a dnes, po dvou týdnech, se taky zdráhám rezolutně odmítat. Uvidíme :-)


Související clánky a zajímavé odkazy:

Stránky závodu
Reportáž z predních pozic



Datum: 08.03.2011   Autor: Eichler Jan   Kategorie: Ze sportu
Vytiskni článek
Informuj kamaráda o článku
Přidej vlastní názor
Slovník neznámých pojmů
lepší
Jak Vás článek zaujal?
1 2 3 4 5
průměrné hodnocení = 3
(celkem 2744 hodnocení)
horší
Diskuse k článku
 
BAJK NEWS
   Zprávy a novinky
   Ze sportu
   Recenze a testy
   Rady a nápady
   Cestopisy
   Zábava
   Volná tvorba
   Trasy
   PR články
DOPORUČUJEME
   Bajkárna
   Bazar
   Blog
   Fotogalerie
   Download
   Závody
   Prodejci
   Odkazy
   Slovník
BAJK OSOBNĚ
   Kontakt
   Redakční team
   Reklama na Bajku
   Nabízíme práci
BAJK e-mailem
 
zapište svůj e-mail a nechte si zasílat pravidelně čerstvé zprávy z Bajk.cz
IKONKA PRO VÁS
SPŘÁTELENÉ WEBY
Bazar a inzerce - KupNet.cz
Jízdní kola, cyklistický obchod
Vyhlídkové lety balonem na Karlštejnsku
Jízdní kola Scott, cyklo e-shop
Aktuální recenze
Reelight SL100 Flash
S nástupem zimy a krátícími se dny jsem přemýšlel nad lepším osvětlením svého kola. Dilema nabíjení akumulátoru, anebo výměny baterií, jsem nakonec vyřešil úplně jinak, indukčními blikačkami Reelight SL100 Flash.
  všechny recenze


Stáhněte si z Bajku
Bikeground
Pěkný motiv na plochu, černobíle ...
  ostatní download

BAZAR aktuálně
19.09.2017 - poptávka
17.09.2017 - poptávka
09.09.2017 - nabídka
rapHKoNszHbNVS
09.09.2017 - nabídka
PLUNltVYRpuK
09.09.2017 - nabídka
HblamBCkjTxomkFyG
02.09.2017 - nabídka
rMqKGrFtmbrkmdfqQM
01.09.2017 - poptávka
21.08.2017 - poptávka
21.08.2017 - nabídka
JIAiFAaQ
02.08.2017 - poptávka
   Copyright 2017 - Bajk.cz, design and programming by FRKAL