Loni už to vyšlo a na start jsem se postavil společně s několika kamarády v kategorii nejryzejší, to jest sólo závodu. Sám jsem vlastně moc nevěděl, do čeho jdu. Snažil jsem se jet své tempo, nikam nespěchat, hlavně aby mi vydržely síly. Neměli jsme sebou žádný podpůrný tým, tak jsem si pitivo do vaku v depu doplňoval sám. Mix všech možných nápojů mi ale zhruba v polovině noci způsobil lehké střevní potíže a téměř každé další kolo jsem pak běhal do toitoiky…. V sobotu ráno se ještě udělalo pořádné vedro a došly mi síly, ale dojel jsem statečně až do konce. Gung-Ho se mi do dneška směje, jak jsem si na cílové rovince (stoupání asi 0,5%) posledního kola hodil malou pilu a dokvrdlal nohama do cíle. Premiéra nedopadla špatně, s 22 ujetými koly a 321 najetými kilometry jsem skončil za chrty Blackym a Ječňákem třetí s naší grupy a celkově na pěkném 9.místě. Už tehdy jsem začal střádat plány na příští, tedy letošní ročník.

Rok utekl jako voda a já den před startem přemýšlím, co všechno zabalit, aby mi nic nechybělo. Přeci jen, na 24 hodin člověk potřebuje daleko víc věcí než na běžný maratón. Chtěl jsem letos využít nabytých zkušeností z loňské účasti. Především se mnou jela jako support moje přítelkyně Erika, která mi k trati nosila jídlo, pití, oblečení i osvětlení, abych se v depu zbytečně nezdržoval. Letos jsem si sebou vezl vlastní ionťák i spoustu jídla, abych předešel žaludečním a střevním problémům z loňska.

Z Prahy jsme vyrazili v sobotu ráno a já cestou s obavami pozoroval zamračenou oblohu. Podle předpovědi se mělo vyjasnit a až do neděle pršet nemělo. No uvidíme. Do centra dění dorážíme před desátou, zaregistruju se a stavíme stan na louce. Centrum závodu se kvůli stavbě areálu Mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 přesunulo oproti předchozím rokům o pár set metrů jinam, bohužel hned vedle dálnice a ještě ke všemu se hlavní zázemí nacházelo na takové škvárošotolině. Start se blíží, převléknu se do závodního, navléknu čip na nohu, snažím se ještě pořádně najíst a začínám propadat nervozitě. Všichni loňští spolubojovíci se letos rozhodli chrtit v týmech, ovšem na start v kategorii jednotlivců se i tak postavilo 68 bikerů a dokonce 4 odvážné bikerky!

Je odstartováno. Pořadatelé připravili na začátek tradiční lahůdku v podobě krosového běhu do depa ke kolům. Všichni běží jako o život, já si v klidu indiánským během dorazím ke kolu na chvostu. Sice mne to stojí asi minutku čekání v technickém sjezdu kousek po startu, ale tady se vytrvalostní závody nerozhodují. Od startu nasazuji svoje naplánované svižné tempo, asi 43 minut na kolo a tempa ostatních závodníků si moc nevšímám. Jeden okruh měří 14,3 km a má převýšení něco přes 300 metrů. Trasa je opravdu pěkná, jezdivá a přitom biková. Je na ní jak asfalt na odpočinek, tak 3 prudší sjezdíky. Dokonce i pěkné singltracky. Prvních 5 kol jedu bez zastávky, jen si u Eriky vyměním bidon a vezmu něco malého k jídlu do kapsy. Pak následuje 10minutová plánovaná pauza, snažím se do sebe nasoukat co nejvíc domácích těstovin od maminky(děkuju) a vyrážím dál. V dalších kolech se míjím s Luckou a Gung-Hem, kteří se střídají na trati v kategorii dvojic. Je mi jasné, že stejné tempo jako oni nemůžu vydržet celý závod, ale zatím to jde. Další pauzu mám po 9. kole, kdy se opět snažím pořádně najíst. Trochu mne překvapuje, když mi Eri hlásí, že se pohybuju v pořadí průběžně až na konci druhé desítky. Co to všichni jedou za tempo? Vždyť jsem nezačal nijak pomalu. No nic, pokračujeme dál.



Chvíli zase kroužím, najel jsem si za světla ideální stopu, tak se nebojím setmění. Najednou se ale nad Ještědem zatáhne a šedá mračna se blíží a zvedá se vítr. Citelně se ochladí a po chvilce začíná pršet. O minutku později začíná poctivá, asi půlhodinová letní přeháňka. Terén na trati se pomalu, ale jistě mění v bahenní lázeň. Nasazuju proto světla dřív, než jsem plánoval a vyrážim do deště a bahna. Začíná být opravdu zima a já dělám největší taktickou chybu v závodě a nepřevlékám se. Bohužel sebou nemám rezervní tretry a tak celou noc jezdím v mokrých botách i ponožkách. Nahoře mám jen dlouhé funkční triko a dres, později doobléknu větrovku. Setmělo se a najetá stopa ze dne je úplně k ničemu, voda změnila terén k nepoznání. Osvětlení mám dvojí, Hellu na řídítkách a na helmě čelovku. Do obou jsem pořídil drahý baterky, tak doufám, že vydrží celou noc. Bahno mi bere hodně sil a kolem jedenácté mám první krizi. O půlnoci se trápím na asfaltovém stoupání v polovině 15. okruhu a přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím…



Noc je opravdu krizová. Citelně zpomaluji oproti původním plánům a každá 3 kola dávám asi 20minutovou pauzu. Je mi šílená kosa, podcenil jsem oblečení. Klepu se jako ratlík a odmítám jíst. Erika kolem mne skáče a snaží se mne donutit něco sníst, ale já nemůžu. Snesu jen ovoce, jak čerstvé, tak sušené. Pak ale vidím u kohosi párky a dostanu na ně chuť. Během chvilky přede mnou leží párečky s hořčicí a kečupem a já se do nich s chutí zakusuju. Čekám na svítání, které naštěstí přichází brzy, kolem půl páté. Pomalu se i otepluje a já už věřím, že to do dvanácti nějak doklepu. Po svítání taky zjišťuju příčiny nočních problémů s řazením. Na přehazovačce, na přesmyku, vlastně na celém kole mám spoustu bahna. Kamarádi v depu moje kolo omývají z nejhorší a vyrážím zase kroužit. Od Eriky vím, že jsem se v pořadí posunul výrazně dopředu, jelikož jsem v noci jezdil sice pomalu, ale jezdil. Pohybuju se kolem 4.-5. místa, ale pořadí je mi v tuhle chvíli úplně fuk.

V neděli ráno se otepluje, cesty usychají a jezdí se líp. Kolem osmé ráno mne bohužel postihuje defekt zadního kola, pravděpodobně v nepříjemném asfaltovém sjezdu, kde se musí v rychlosti kolem 50 km/h přeskakovat díra přes cestu a je to tam opravdu hooodně rozbitý. Jelikož jsem na defekt přišel až za můstkem přes dálnici a do depa už to není daleko, rozhoduju se tlačit do cíle a volám Erice, aby připravila nožní pumpu a duši. Po 10 minutách jsem v prostoru cíle, kde ke mne přiskakuje Gung-Ho a defekt opraví za mne. Díky! Ujedu ještě jedno kolo a dávám pauzu. Do cíle zbývá asi dvě a třičtvrtě hodiny a já už opravdu nemůžu. Úplně vyřízený se rozhoduju, že odjedu ještě 2 kola v rozumném tempu a končím. Opět vyrážim, ať to mám co nejdřív za sebou. Chytám ale poslední dech a trochu zrychluji. V dalším kole se tedy rozhoduju, že si ještě jedno přidám a jedu ze všech sil. Při průjezdu depem si jen měním láhev a vjíždim do opravdu posledního kola. Jako doprovod se ke mne přidává Medunka, ale po půlce okruhu jí ztrácím a blížím se do cíle. Před posledním kopcem předjíždím v klídku jedoucí a kecající borce, Pavla Kozlíka alias Rychlého Turistu a Zdendu Kříže, dva první muže konečného pořadí. Gratuluju, pánové!



Já projíždím cílovou pásku za 10 minut 12 a mám toho opravdu dost. Jsem totálně vyčerpaný. Oddechuju a jsem opravdu rád, že to mám za sebou. Umisťuji se na 6. místě s najetými 372 kilometry. Od 5.místa, které se vyhlašuje, mne dělí něco přes 10 minut. Co se dá dělat, já jsem se svým výkonem spokojen.

Během závodu jsem vypil moře ionťáku, několik čajů, kafí, coly i vody. Snědl jsem spoustu jablek a pomerančů, těstovin, dvoje párky, nějaké perníky a tatranky, sušené ovoce, tvrdý sýr a salám, 1 gel, 4 kofeinové a nějaké protikřečové tablety. Prorazil jsem 1 duši, zlomil 1 drát, ztratil pumpičku a ulomil košík na láhev. V neděli se mi trochu motala hlava a ještě v pondělí jsem měl zvýšenou teplotu a bolelo mne naprosto celé tělo. Bolest zápěstí se zatím zmírnila jen lehce. Prostě sportem ke zdraví.



Závěrem bych chtěl poděkovat přítelkyni Eričce, která se o mne po celou dobu úžasně starala. Bez její práce v depu bych takhle nedojel. Taky gratuluju všem známým z týmů, protože snad všichni skončili na bedně, většina na stupínku nejvyšším. 24 hours se příští rok určitě rád zúčastním, jen se teď rozhoduju, zda jako závodník nebo jako support či divák.