Bajk.cz home
  HLEDEJ     
podrobné vyhledávání  
Klikni a popovídej si s přáteli!

Jsem fakt štěstím bez sebe ...

Myslíte, že to tam někde dostanete? Tedy jeden obyčejný výlet mezi ty všechny maratony a závody a technické novinky a opravy čepů v přehazovačce? :-)) Tak takhle jsem se zeptala pana šéfredaktora, když jsem mu poslala tenhle článek. Jak vidíte, riskl to :-))

Je čtvrtek krátce před polednem, jsem v práci a nevím, co dřív.Ostatně stejně tak jako několik předchozích dnů, vlastně už týdnů. Za chvíli mi končí pracovní směna, ale pak mě čeká spousta dalších záležitostí, většinou problémových. Teď na mě mluví dva kolegové najednou, pan šéf očekává nejpozději ihned nějaké materiály, třeští mi hlava a šíleně mě bolí celá ruka od ramene až k zápěstí-už několik týdnů. A do toho mi zvoní telefon. Na displeji svítí AAA. Ne, nemá to nic společné s jistým autobazarem - prostě jen způsob jak mít na prvním místě manžela, tedy myslím v mobilu. Panebože, to mi tak ještě chybělo! Co se děje?! Co je kde zase za průšvih? Ehm, můj muž totiž nikdy nevolá jen tak...

"Zlato, ty za chvíli končíš, že? Můžeš si vzít na zítřek dovolenou?" "No nevím, je to narychlo, zkusím to, proč?" " Na nic se teď neptej, zjisti to a zavolej!" Dovolenou jsem si zařídila, volám tedy zpět, co se děje. "Mám pro tebe velké překvapení!" Jééje, trochu se děsím, pár překvapení svého muže jsem už totiž zažila ... "No říkala jsi, že si potřebuješ odpočinout ne? Vyrazíme si na výlet." Jsem v šoku, můj muž mívá ještě míň času než já a chce jet někam pryč? A kam?

"Jak říkám, je to překvapení, musíš se ale hned jak přijdeš sbalit a za hodinu vyrážíme". Když se znovu ptám kam, tajuplně mlčí. Dostávám z něho jen: "víš jak jsi nedávno pořád básnila, že jeden tvůj kolega se se ženou ze dne na den sebrali a odjeli si na víkend pryč a jak jsi říkala, že by nám to taky bodlo , si odpočinout..." Zpozorněla jsem a vzápětí se zatetelila radostí. Ne?! Fakt!? Že by.....?! Hurá, pojedeme na víkend taky do Paříže! O ničem jiném jsem přece v poslední době nemluvila! Třesu se nedočkavostí jako malá holka.

Sedám do auta, po cestě rychle rozmýšlím, co si sebou - tedy spíš na sebe - na ten romantický výlet do Francie vezmu... Za pár minut jsem doma. Můj muž zrovna nakládá nějaké věci do auta. Že je něco špatně mi dochází velmi, velmi pomalu. Propána, proč jsou v tranzitu kola? Copak budeme kolem Eiffelovky jezdit na horáku? Pronáším stejnou otázku nahlas.

"Jaká Paříž, jaká Eiffelovka? Co blbneš, prosím tě? Jedeme do Břeclavi. A dělej, musíme tam být do 15-ti hodin!" Obyčejná Břeclav? Je mi na omdlení....Jako ve snu házím bez rozmyslu do tašky prvních pár věcí ze skříně , které mi přijdou pod ruku...Samozřejmě, že nahoře byly zrovna ty úžasné nové šaty, jako stvořené pro posezení u kávy na bulváru Sant Michel....Tak ty asi potřebovat nebudu. Proč zrovna Břeclav, co tam proboha budeme dělat?

Netrpělivý klakson. No jo, vždyť už jdu. Znovu se ozvala bolest hlavy a hlavně té nešťastné ruky, na něž jsem v euforii zapomněla. Ještě tedy rychle přibaluji nějaké tablety od bolesti a nasedám do auta. Asi hodinu jedeme mlčky, tedy mlčím já. Můj muž neustále telefonuje. Ale začínám být alespoň v obraze. Do Břeclavi něco někam veze, tam to předá a zase na to několik hodin počká....No a mezitím se prý můžeme porozhlédnout po městě . Přespíme v kempu a další den si projedeme na kole i okolí. "Uvidíš, bude to úžasné, lepší než někde ve Francii!" Na kole? Vždyť já nemůžu pořádně pohnout rukou, natož držet řídítka. Jsem fakt štěstím bez sebe...

Všechno je ale jinak. Když to řeknu stručně: z Břeclavi musíme do Roudnice nad Labem! To je několik dalších hodin cesty. Tu popisovat nebudu, bylo by to na samostatný příběh.... Takže zase stručně-někdy kolem deváté večer projíždíme Městečkem nedaleko Křivoklátu. Vidíme směrovku na kemp. Bleskové rozhodnutí, že tam přespíme, ráno si na kolech vyšlápneme na hrad, když už tady jsme a pojedeme dál. V kempu jsou ale zrovna všechny chatičky obsazené, nezbývá tedy než přespat v tranzitu.

Není to poprvé, takže jsem celkem v klidu. V noci se párkrát vzbudím, protože stále narážím hlavou na pedály od svého Scotta, budu tam mít asi pěknou bouli ...Horší ale je, že nad ránem mě vzbudí jednak silný déšť a jednak příšerná zima. To snad není pravda-odpoledne přece bylo pětadvacet stupňů! Oblékám na sebe, co se dá - moc toho není. Se zimou jsem vážně nepočítala.

Je ráno, venku stále prší. Jsme uprostřed hlubokých křivoklátských lesů. Teploměr v autě ukazuje 8 stupňů. Mám jen jednu tenoučkou mikinu a takovou letní nesportovní bundu. Můj muž je na tom podobně, ale na rozdíl ode mne má alespoň oblečení na kolo.Čekáme, jestli přestane pršet a vyrazíme-li na Křivoklát na kolech, nebo přece jen autem. Přeji si v duchu co nejdelší průtrž, ať nikam na horáku nemusím. Nahlas to samozřejmě říct nemůžu :-).Rameno mě bolí snad čím dál víc. Prášky nezabraly.

Asi jako trest za tu mou tajnou nechuť ke sportovnímu výkonu přestává pršet a vyjasňuje se. Sakra, já se té cyklistice dnes snad nevyhnu. Vysvitlo sluníčko, ale je pořád strašná zima. Nechávám si pestrobarevné tepláky,v nichž jsem spala, na ně navlékám cyklokraťasy, na sebe všechny tři trička, zmíněnou mikynu a bundu. Vypadám naprosto necyklisticky. Ba co víc, naprosto nesportovně...Můj muž ne, ten je dokonalost sama. Kam se hrabe Lance Armstrong...Musí na nás být zajímavý pohled .

Vyrážíme. Kemp je v takovém údolíčku, takže jedeme chvilku podél řeky po rovině. Hrad ještě není nikde vidět. Pak se stezka začíná pomalu zvedat. Pomalu, ale pořád. Zatím to zvládám. A taky mi přestává být zima :-)). Po pár kilometrech stoupání se na kopci před námi Křivoklát zjevuje v plné kráse. Úchvatný pohled. Je mi najednou bližší, než vysněné roviny ve Veirsailles. I když už sotva popadám dech....

Jsme na prvním nádvoří. Moc lidí tu není. O nějaký stoletý strom je opřeno několik bajků. Věhlasných značek, krásných, zářících novotou a se všemi možnými i nemožnými doplňky. I podle toho mála, co o tom vím, je mi jasné, že tady leží alespoň čtvrt milionu. Spíš víc. Jsem šíleně zvědavá na majitele. Zajisté musí být taktéž úžasní... Můj muž se sice diví, proč ho posílám koupit vstupenky, když je normálně kupuji já /ehm, máme na cestách takové pravidlo: on platí pivo, já kulturu , těžko říct, co je výhodnější :-))/, ale nakonec jde. Já , jak správně tušíte, chci omrknout ty krásné chlapy... Pravda držím se raději v povzdálí, je mi jasné, že vypadám jako strašák do zelí a tudíž se do mých hlubokých, úchvatných očí nikdo z nich asi jen tak nezahledí...:-))

Otvírají se nějaké hradní dveře a vychází skupinka oněch mnou toužebně očekávaných bajkerů... Panebože, tak to by mě ani ve snu nenapadlo! Skutečně překonávají všechny mé tajné představy. Všichni ve stejných červených dresech s milionem sponzorských nápisů, rukavičky, značkové brýle... Jsou fakt naprosto originální! Ehm...všem je asi tak okolo šedesáti, všichni jsou plešatí a - pupkatí. Hodně. Na všech přímo ty dresy praskají ve švech. Jo a mluvili německy :-))

Tak nic. Je po představení. Zase jsem zchladla - tedy fyzicky :-). Je pořád strašná zima. Jdeme na prohlídku. Na nádvoří slečna průvodkyně při pohledu na mne, říká: "je dobře, že jste si oblékli všechno, co máte, i když to není zrovna estetické, hrad totiž patří k nejstudenějším objektům v ČR." Asi třicet párů očí si mě pozorně prohlíží. Můj muž se ke mně nezná...

Prohlídkou hradu zdržovat nebudu. Moc jsem z ní stejně neměla od chvíle, kdy se manžel nějak nápadně rychle snažil proběhnout jistými dveřmi, které podle pověsti prý při jejich průchodu odhalí nevěrníka. Každý takový údajně zešediví... Snažila jsem se tedy ve skupince ostatních turistů k němu nějak protlačit a nenápadně zkontrolovat, jestli mu na skráních nepřibyly nějaké šedivé vlasy...Než se mi podařilo ke své drahé polovičce dostat , byli jsme v hradní mučírně a musela jsem začít přemýšlet, proč se můj muž tak živě zajímá o kruté mučící nástroje, které prý "pro neposlušnéť a jinakť protivné ženštiny určeny jsou"...

Jsme venku z hradu. Mezitím vysvitlo sluníčko a lehce se oteplilo. Zkoumáme cyklomapu kam dál. Z několika variant volíme projížďku podél Berounky, místy známými z děl spisovatele Oty Pavla a z filmů na jeho motivy... Branov, Přívoz, V Luhu... dáváme si guláš a pivo v populární hospodě "U Rozvědčíka"...Všude kolem je neskutečně nádherně. Kochám se. Objímala bych celý svět. Fakt pohoda.

Idylku mi jen maličko kazí aprílové počasí. Připadám si jako blázen. Jak vyleze sluníčko, je fajn- to sundávám bundu a trička, za pár minut ale zase fouká takový vítr a je děsná zima, že to všechno oblékám zpátky...A při stoupání do kopce se to všechno opakuje...Ale můj muž je dnes kupodivu v klidu. Nehoní žádné kilometry a trpělivě na mě čeká. Hihi, výjimečně bez řečí typu " no co je, dělej, to dáš, to vyjedeš, přece nejsi tak měkká..." Kdyby tak věděl, že jsem ho málem vyměnila za nějaké Němčoury! Skoro se stydím :-))

Máme za sebou necelých 40 km, čeká nás ještě zhruba dvacítka, abychom dokončili naplánovaný okruh. Doteď byla trasa celkem příjemná, střídaly se rovinky, mírné kopečky, pozvolné klesání ...Najednou registruji, že je před námi šílený strmý kopec...Bude mi zas horko. Preventivně sundávám část oblečení a šlápnu do toho. Jakž takž to zvládám. Znejistím zhruba v polovině, když předjíždím manžela. Já!? Ale hlavně se neohlížet, nezpomalit, nezastavit, ...ehm... bych se už totiž nerozjela :-)).

Dala jsem to, vyjela jsem, hurá!! Stojím na vrcholku v Týřovicích, vydýchávám se a je mi, jako bych vyhrála horskou etapu na Tour de France...Chtěla jsem přece do Francie, ne?:-)) Muž nikde. To je divné. Objevuje se po pár minutách. Už zdálky je mi jasné, že... telefonuje. Tak proto jsem nahoře dřív! Panebože, jak to dokáže? Jednou rukou drží řídítka, druhou mobil, k tomu živě diskutuje a vůbec není zadýchaný ani zpocený...Dojel ke mně: "zlato, změna plánu, musíme se rychle vrátit do kempu, musím nutně odjet..."

Podle mapy jsme naštěstí našli nějakou zkratku lesem a po pár kilometrech jsme zas zpátky u auta. Kola do tranzitu, rychlá sprcha a balíme. "Co to je? To je tvoje, ne?", podává mi manžel z podlahy vozu plato červených tabletek Ibuprofenu. Jéje, moje ruka, dyť ona mě úplně přestala bolet! Po kolika týdnech! Zázrak. No jo, to mu ale nemůžu říct nahlas... By mě po kopcích schválně vláčel pokaždé, když si postěžuji, že mě někde něco bolí:-)))



Datum: 01.09.2004   Autor: volná tvorba - Dannula   Kategorie: Zábava
Vytiskni článek
Informuj kamaráda o článku
Přidej vlastní názor
Slovník neznámých pojmů
lepší
Jak Vás článek zaujal?
1 2 3 4 5
průměrné hodnocení = 3
(celkem 4534 hodnocení)
horší
Diskuse k článku
 fakt dobry  :)))  01.09.2004 16:05:00 
 Re: fakt dobry mirek  21.02.2005 20:05:00 
 
BAJK NEWS
   Zprávy a novinky
   Ze sportu
   Recenze a testy
   Rady a nápady
   Cestopisy
   Zábava
   Volná tvorba
   Trasy
   PR články
DOPORUČUJEME
   Bajkárna
   Bazar
   Blog
   Fotogalerie
   Download
   Závody
   Prodejci
   Odkazy
   Slovník
BAJK OSOBNĚ
   Kontakt
   Redakční team
   Reklama na Bajku
   Nabízíme práci
BAJK e-mailem
 
zapište svůj e-mail a nechte si zasílat pravidelně čerstvé zprávy z Bajk.cz
IKONKA PRO VÁS
SPŘÁTELENÉ WEBY
Bazar a inzerce - KupNet.cz
Jízdní kola, cyklistický obchod
Vyhlídkové lety balonem na Karlštejnsku
Jízdní kola Scott, cyklo e-shop
Aktuální recenze
Reelight SL100 Flash
S nástupem zimy a krátícími se dny jsem přemýšlel nad lepším osvětlením svého kola. Dilema nabíjení akumulátoru, anebo výměny baterií, jsem nakonec vyřešil úplně jinak, indukčními blikačkami Reelight SL100 Flash.
  všechny recenze


Stáhněte si z Bajku
Hezká podzimní...
Tentokráte černobíle v 1600x1200
  ostatní download

BAZAR aktuálně
16.08.2019 - poptávka
09.08.2019 - poptávka
09.08.2019 - poptávka
27.07.2019 - nabídka
VjpBETDxICMGbEoe
27.07.2019 - nabídka
dvUWrmJgVdZXhi
27.07.2019 - nabídka
HIsKIpsuLMCJ
27.07.2019 - nabídka
vLeCwhGpCtdcEvij
26.07.2019 - poptávka
22.07.2019 - poptávka
15.07.2019 - poptávka
   Copyright 2019 - Bajk.cz, design and programming by FRKAL