Beskyd Tour 2002
| Uplynulý víkend se uskutečnil tradiční horský cyklomaraton BESKYD TOUR a Bajk.cz byl u toho! Letošní ročník, zcela oprávněně, nesl podtitul „opravdu horský maraton,“ však posuďte sami: 103 km a 3000 m převýšení, to vše ve velmi náročném terénu Beskyd, přičemž se závodník jen velmi zřídka dostane pod nadmořskou výšku 500 m, to budí respekt. Jela se i trať krátká, kde se závodníci museli poprat s patnáctisty metry převýšení na 45 kilometrech.
|
Můj boj:
Když se mě slečna u počítače při páteční prezentaci ptala, zda chci jet dlouhou nebo krátkou trasu, s úsměvem na rtech jsem jí odpověděl: „Samozřejmě dlouhou!.“ To jsem však ještě netušil, do čeho že jsem se to vlastně „namočil.“ A že jsem se namočil pořádně….
Kolem sedmé hodiny ranní jsem dorazil na místo startu u rožnovského skanzenu, kde kromě několika bikerů, kteří zde přespávali v karavanech, nebylo ani živáčka. Jen startovní brána se zde výhružně tyčila v očekávání věcí budoucích…
Prvním nepříjemným překvapením byla venkovní teplota. 12°C není nic moc, ale vzhledem k tomu, že předpověď říkala něco o teplotách kolem 26 stupňů, zvolil jsem krátké oblečení. Postupně jsem složil a naposled překontroloval bajk, protáhl tělo, zmučené sedmdesáti kilometrovou cestou z místa bydliště a jal se rozjíždět. Kolem půl osmé se již začali sjíždět bikeři z přilehlých campů, hotýlků a ubytoven a ve tři čtvrtě se již začalo startovní pole pomalu řadit. Ani já jsem nechtěl zůstat pozadu a včasným příjezdem se mi bez problémů povedlo zařadit hned za závodníky s licencí a ty nejambicióznější hobby jezdce. I když nutno podotknout, mezi tou změtí SIDů, XTRek a kotoučových brzd jsem působil se svým stařičkým celopevným Scottem trochu jako z jiné planety. Speaker oznámil, že se nás na startu sešlo 350, že nepršelo a tudíž nás čeká „suchá trať,“ odpočítal start, zavelel a mohlo se vyrazit. Kostky byly vrženy…
Po úvodních pár set metrech odbočujeme z hlavní cesty a vydáváme se vstříc Radhošti. V pelotonu panuje veselá atmosféra, nikdo nechce dát najevo obavy z toho, co nás dnes ještě čeká. Mírné stoupání po slušném asfaltu ale najednou přechází v prudší svah plný kluzkých kamenů a výmolů, a tak vědomi si toho, že nahoru je to dobrých 12 km s převýšením přes 700 m, postupně jeden po druhém slézáme z biků a potupně tlačíme. Já se nechci s tlačením již v prvním kopci smířit a tak se zařeknu, že aspoň tento kopec vyšlapu. Ke konci stoupání však rezignuji a slézám. Cestou mi začalo být nějak teplo, pot mi stéká po tvářích, a tak si jako již tisíckrát předtím sundávám brýle a dávám si je do zadní kapsy dresu. Ani se nenaděju a tento „nekonečný výjezd“ je za mnou, „koneckonců to ani tak strašný nebylo“ říkám si. První sjezd a já sahám do kapsy pro brýle….ale ouha! Kapsa je prázdná, zbytek závodu musím absolvovat bez brýlí. Pokračujeme nepříliš náročným terénem, pořád nahoru a dolů, začínám si zvykat. Jede se svižně, Pustevny již nejsou daleko. Tam na nás také čeká první občerstvovačka. Výběr sice není tak velký jako na nedávném Drásalovi, ale i tak dostačující. V tomto ročním období přijde vhod meloun, tradičně nechybí banány, pomeranče, rozinky, jablka a nově nektarinky. Na jídlo zkouším buchtičky s marmeládou, houskám, tvrdému sýru a salámu se raději vyhýbám. K pití NENÍ voda! Musí stačit ionťák, který je pro změnu sladký tak, že se téměř nedá pít.
Nehodlám se příliš zdržovat a po zběžném občerstvení se vydávám dál. Následuje první sjezd, pro mne jako již tradičně spousta drncání a křečí v rukou, zápěstích a prstech. Jak to tak sleduji, tak o proražené pneumatiky není nouze, naštěstí jsem nafoukal na 3atm., což sice splnilo „protidefektní účel,“ ale v cíli to bylo vykoupeno puchýři na rukou, opuchlými prsty a odřenými sedacími partiemi. Moje motlitby jsou vyslyšeny, po cca 5 km sjezd konečně končí. Dojíždí mne skupinka slušně kondičně vypadajících bikerů a tak si dávám za cíl se jich co nejdéle držet. Nasadili však ďábelské tempo! Po téměř rovné lesní asfaltové cestě jedeme místy i 50km/h! Bylo to zábavné a bylo by možná ještě notnou chvíli, kdybych se nezeptal člověka na Cannondalu co bude následovat. Ukázal na kopec který zastiňoval obzor. SMRK! To jméno si budu dlouho pamatovat, a i když jsem byl ještě plný sil, toto stoupání mě jich stálo hodně. Nebýt nějakého trasy znalého člověka, který mne upozornil ať to tak neženu, že je to ještě dlouhý kopec, tak jsem asi vůbec nedojel. Ale po pořádku. Zezačátku scénář a’la výjezd na Radhošť, celkem solidní šotolinovo-asfaltová cesta, která postupně přešla v prudší lesní cestičku, kde jsem jen sledoval kolo jezdce přede mnou. Ač prý nepršelo, bylo mokro až až. Cesta „šněrovala“ kopec a zvolna měnila charakter v kluzký singletrail, který se nedá jet. Těsně před vrcholem se před ním najednou otevřel úchvatný pohled na panorama měst a městeček pod námi. Nádherné výhledy, tím je tento závod také typický, škoda jen, že v pozdějších fázích jsem měl již úplně jiné starosti. Nicméně jsme toho měli ještě hodně před sebou a nebylo by moudré příliš otálet, a tak jsme tlačili dál. Pravou tvář však Smrk ukázal až po dalších 100 metrech. Šipka a „mlíko“ nás směrovaly na téměř kolmou stěnu, nechtěl jsem uvěřit! Ale borci přede mnou hodili kola na záda a jali se šplhat. Padaly hlášky jako „Kde mám ten cepín…,“ nebo „to je nějaká horolezecká vložka?.“ Nezbývalo než napodobit bikery přede mnou. Tento úsek měl jen asi 20 m, ale nebyl vůbec čas na odpočinek, člověk pode mnou mi každou chvíli klepl hlavou do zadního kola. Od někoho jsem zaslechl „aspoň že už jsme nahoře…“ a docela se mi ulevilo. Ale chyba lávky. Další 2 km po vrstevnici směrem vzhůru, tentokrát však v sedlech. Následující sjezd byl asi tím nejdelším a nejobtížnějším co jsem kdy jel, soudě podle zastávek nutných na odpočinek pro bolestivá zápěstí a zkřečovatělé ruce. Ale uklidnilo mě, když jsem potkal bikera na dost drahém fullu, který si stěžoval, že ho bolí ruce, Holt kde není technika…..
Pod kopcem na nás čekala občerstvovací stanice se servisním střediskem a jedno velmi nemilé překvapení ze strany pořadatelů. NEBYLA VODA! Tedy ne, že by nebyla JEN voda, ale ono nebylo ani čím zalít iontový prášek. Několikaminutového zdržení jsem využil k odpočinku a trochu jsem se najedl. Vodu naštěstí přivezli do 10 ti minut, ionťák jsem si tentokrát naředil sám tak, aby se dal pít a vyrazil na další cestu.
Tachometr hlásil 45 km a na mě přišla první krize, ten začátek jsem hodně přepálil. Musel jsem zpomalit, obtížně se mi dýchalo a cesta byla čím dál obtížnější, ani ne tak sklonem, jako spíš povrchem. Postupně jsme se dostali k pasáži, která byla na mapě označena jako „nový úsek trasy - objezd bažin.“ Nevím sice jak vypadalo to, co jsme objížděli, ale když jsem jednu chvíli utopil kolo až po brzdy(a to nemám kotoučovky) v bahně a za chvíli sešel z dřevěného chodníčku a octl se po kolena v bahně, pochyboval jsem, jak vlastně vypadá taková „opravdová“ bažina. V podobném terénu jsme pokračovali vlastně až do 55. km, pořád nahoru a dolů stylem nasednout, vyklepat bláto z kufrů a pedálů, zacvaknout, třikrát šlápnout, slézt, přejít přes bahno a znova. Protože jsme většinu cesty tlačili, kilometry se strašně vlekly.
Konečně přišel normální terén, několik výjezdů a sjezdů, jedním takovým trialovějším jsme se dostali do obce Horní Bečva, kde na nás čekal 3. bufet. K dispozici nám byla mazadla Pedros, každý se ale musel obsloužit sám. Teď už byly docela běžné hlášky typu „už se těším na to pivo“ a „tamhle sem to z kopce úplně pustil, prostě buď a nebo. Už se těším domů….“ Ale k poslední občerstvovací stanici to bylo ještě minimálně 20 km, a tak nezbývalo než se vydat dál. Do kopce, zase.... A zase se také tlačilo, naštěstí jsme se vcelku brzo dostali na stezku v půli kopce, odkud se pokračovalo po vrstevnici, ale kam také zostra pražilo sluníčko. Toto byl také hodně deprimující moment, jelikož kopec měl „vlnový půdorys“ a vždy z jedné části jsme viděli naproti část další, vzdušnou čarou ne dále než 1 - 2 km, bohužel my to museli objíždět. Hodná část tratě mi úplně splývá, měl jsem starosti sám se sebou. Také mě hodně mrzela ztráta brýlí, začaly mě nepříjemně pálit oči a na zbytek cesty jsem se díval jakoby přes mlžnou stěnu. Za sympatického povzbuzování místních dojíždím na Pustevny, na zdejší čtvrtou a poslední občerstvovačku. Tentokrát se nikam neženu a dávám si s občerstvením na čas.
Značně posilněn v již trochu lepší náladě pokračuji v cestě, trať míří zpět na Radhošť. Spousta turistů povzbuzuje, je to tu snad ještě lepší než ráno. Trať vede překvapivě dolů, ale po pár set metrech je mi vše jasné, jako třešničku na dortu si pořadatelé připravili „výjezd“ sjezdovky. Samozřejmě tlačíme, pot ze mě kape, sluníčko svítí a sklon svahu se přiostřuje. Nahoře si s úlevou oddechnu a chytám druhý dech. Od Radegasta směrem ke kostelíku teď vede naše cesta, turisté povzbuzují jako diví a to mi vlévá nové síly do žil. Následný sjezd z Radhoště je spíše technický, ne příliš rychlý a bolestivý, to mi vyhovuje. Předjíždím nějakého nešiku, asi není na singly mezi hustým porostem zvyklý. I zde mě překvapují diváci. Jedu dolů co to dá, bolest nebolest, tady někde již přece musí být konec!?! Pod kopcem nás čeká brod, vyměknu a přenáším, i bez brodu mám řetěz bez sebemenší známky maziva. Jedu kus po asfaltu, nešetřím se, ale co to?!? Trasa se stáčí zpět na Radhošť! Že by další zlomyslné překvapení od pořadatelů?? Ne, uf, naštěstí ne, jedeme na druhou stranu, bohužel také do kopce. Opět tlačíme, už není z čeho šlapat. Možná ze zvyku, ale i to už přestávalo být tím nejlepším argumentem pro zmožené tělo a otupělého ducha. Tentokrát to do cíle už opravdu není daleko, nahoru a hurá dolů po asfaltu. Jedu za bikerem s dredy, oba se rozhlížíme, ale chvíli nevidíme žádnou značku, na silnici jsou nějaké vykřičníky, šipky zpět, „Jedem blbě!?!?“ vyhrkneme na sebe zároveň. Zastavujeme, předjíždí nás asi místní závodník na fullu, to nás utvrzuje ve správnosti našeho směru a nyní již s jistotou pokračujeme. Musíme ostře na brzdy, za zatáčkou nás sličné pořadatelky směrují z cesty do kamenitého sjezdu a radostně nám oznamují „teď už je to jenom z kopce!“ Ostatní si oddychnou, já právě naopak. Už větřím cíl a tak i když trpím, jedu co to dá. Najednou známá cesta, ale mlíko mě směruje pryč! Pryč od cíle! Kudy?? Jedu odhadem do chatové osady, ohlížím se, někdo další jede za mnou, tak to asi bude dobře a zrychluji. Opravdu, rekreační středisko Orbita = cíl je již na dohled. Chci dojet ze sedla a s nasazením, jak se sluší a patří, ale moc mi to už nejede a tak sprintuju až pár mětrů před cílovou branou, symbolické vyskočení a CÍL!!!
Z kola nesesedám, proč taky, když už jsem na něm naseděl něco málo pod 7 hodin, pár minut už mě nezabije, odjíždím se do umývárny dát do trochu použitelného stavu. Hledám sanitku, kapky do očí by se hodily, ale bohužel nikde nikdo. Chci si zavolat pro odvoz domů, zjišťuji, že se mi nějakým záhadným způsobem nepěkně odřel mobil v obalu v podsedlové brašně, ale naštěstí funguje. Volám domů a zjišťuji, kde se vydává jídlo. Špagety jsou vcelku chutné, jen ten najemno „nadrcený„ sýr to kazí. Pak si poctivě vystojím 15 minutovou řadu na pivo. Poslední kousíček stínu nacházím pod mladou břízkou, popíjím zasloužené pivko a sleduji místní dění. Všichni polehávají nebo sedí, z rozhovorů vyrozumívám, že toho mají všichni plné zuby. Vyhlašují se výsledky, mezi muži i celkově zvítězil Svatopluk Janečka ze Zlína v čase 4:59:46. Všechna čest tomuto závodníkovi, když uvážím, že měl tři defekty a posledních 500 metrů do cíle běžel! Druhý do cíle dojel Luboš Němec z Chotěboře se ztrátou skoro 3 minuty a třetí místo obsadil Daniel Horák z Berouna. Mezi ženami si první příčku vybojovala Barbora Radová v čase 5:58:35.
S bláhovou nadějí ještě čekám na vyhlašování tomboly, která však byla vyhlášena již před mým dojezdem, nyní jen „spíkr“ čte čísla jezdců, kteří si pro ceny ještě nepřišli. A vida!153, moje číslo! Jdu do stanu pořadatelů a ptám se po ceně, bez řečí dostávám funkční triko od Crafta, to potěší. Bohužel je mi příliš velké, no aspoň mám pro tatu dárek k narozeninám. Odjíždím špinavý, unavený, ale také spokojený sám se sebou, s tím co jsem viděl, zažil a přežil. Příští rok jedu zase! A Vám, pokud si chcete ověřit, zda jste ještě nezapomněli jezdit do kopce, to doporučuji také.
|
|
|
|
| Aktuální recenze |  |
| Reelight SL100 Flash |
 |
S nástupem zimy a krátícími se dny jsem přemýšlel nad lepším osvětlením svého kola. Dilema nabíjení akumulátoru, anebo výměny baterií, jsem nakonec vyřešil úplně jinak, indukčními blikačkami Reelight SL100 Flash.
|
 všechny recenze |
| Stáhněte si z Bajku | |
| BAZAR aktuálně | |
10.04.2024 - poptávka
|
10.04.2024 - poptávka
|
10.03.2024 - poptávka
|
10.03.2024 - poptávka
|
04.02.2024 - poptávka
|
04.02.2024 - poptávka
|
26.12.2023 - poptávka
|
16.11.2023 - poptávka
|
16.11.2023 - poptávka
|
12.10.2023 - poptávka
|
|
Vytiskni článek
Informuj kamaráda o článku
Přidej vlastní názor
Slovník neznámých pojmů
