Bajk.cz

Dopoledne si nejprve zazávodili děti na nepříliš náročné trati. Přesně v poledne pak byl odstartován hlavní závod na 50 km. Na start se postavilo přes osm set cyklistů. Mezi nimi byli například i hvězdy jako: Ján Svorada, Jaroslav Kulhavý, Radim Kořínek či Stanislav Hejduk. Trať Oderské padesátky není technický náročná a dá se jet i za velmi špatného počasí a po dlouhotrvajících deštích (což bylo možné odzkoušet v minulých letech), neboť se jede většinou po lesních zpevněných cestách. Výjezdy ani sjezdy nejsou nijak obtížné a zvládne je bez větších potíží průměrně trénovaný cyklista. Rovněž značení a zabezpečení organizátory je kvalitní a nehrozí zbytečné bloudění na trati.

Had závodníků vyjel po startu z prostoru dětského tábora, který zajišťoval zázemí závodu, a vydal se údolím proti proudu řeky Odry. Po několika kilometrech jsme zahnuli do údolí Nečínského potoka, které tvoří hranici vojenského prostoru Libavá. Na konci údolí na nás čekal první pořádnější kopec, který vedl do obce Luboměř. Zde se jelo po asfaltu a občas dost foukalo, takže bylo výhodné se schovat do většího balíku. Následoval přejezd přes pole a sjezd lesem opět do údolí Nečínského potoka. Trať nyní vedla v protisměru prvních kilometrů a asi po 25 km nás znovu dovedla do prostoru startu. Zde čekala na závodníky malá zkouška. Pořadatele zúžili trať a navíc zde postavili asi půlmetrový můstek. Někteří jej skočili, jiní raději volili jistotu a v klidu jej přešli. Následoval nejtěžší výjezd na trati. Po staré rozbité asfaltové cestě jsme zamířili směr obec Spálov. Necelé tři kilometry stoupání daly některým řádně zabrat. Trať pak pozvolně klesala až do Heřmánek, kde se nacházela jediná občerstvovačka závodu. Napil jsem se ionťáku a vyrazil na zbylou část trati. Bylo potřeba vyjet další kopec, ze kterého se sjelo na asfaltovou cestu a pak znovu do kopce přes ves Klokočůvek. Na louce v posledním stoupání se mi vrátila nepříjemná vzpomínka na první ročník závodu, kdy jsem v tomto místě chytil příšerné křeče, které mě zastavily na několik minut. Tentokrát jsem jel na pohodu. Následoval poslední sjezd po makadamové cestě a po dvou hodinách a čtyřech minutách dojíždím do cíle. Na nejlepšího Radima Kořínka jsem ztratil 24 minut a 39 sekund.

Po ukončení závodu následovalo obligátní vyhlašování výsledků, tombola a party. Ani jednoho jsem si bohužel neužil, protože jsem den zakončil v nemocnici, kde jsem musel odvést svou dceru. Chudák si na konci sezóny vybrala smůlu vrchovatě. Z první pozice mezi juniorkami nejprve spadla a vyhnula řídítka, pak píchla zadní kolo, aby se nakonec v jednom sjezdu těsně před ní vysekal závodník, přes kterého přeletěla a narazila si ruku. Naštěstí rentgen nepotvrdil zlomeninu, ale pouze naražení a tři týdny bez tréninku. Přes pro mě nepříjemné zakončení závodu, jej považuji za velmi pěkný a všem doporučuji se jej příští rok zúčastnit.