Tato akce spíše regionálního významu se konala na maratón netradičně v neděli a to s datem 1. června. Prudký liják z předchozího dne a nepříznivá předpověď počasí nepřilákala velké množství maratónců, a tak na tratě o délkách 50 nebo 90 km vyrazilo asi jen 250 závodníků….
Do místa konání akce, kempu u Pilské nádrže ve Žďáru nad Sázavou, jsme dorazili s dostatečným předstihem, protože prezentace byla na místě včetně placení startovného a my nechtěli riskovat postávání v dlouhé frontě. Ta se však nekonala z důvodů uvedených v úvodu, a tak vše probíhalo velmi rychle a bez zádrhelů. Počasí těsně před startem opravdu nevěštilo nic dobrého, tak jsem nasadil zadní blatník a z tašky vytáhl nepromokavou vestu. A dobře jsem udělal!
Jak již začíná být pomalu tradicí, po startu v deset hodin a dvě minuty, (start se mírně opozdil z důvodu čekání na průjezd autobusu městské dopravy) začalo poprchávat a později se i rozpršelo. To už ale celé startovní pole (dá-li se to tak nazvat) bylo v lese a cesta rychle ubíhala po lesních asfaltkách a zpevněných cestách. První občerstvovací stanice byla na 24 kilometru, kde se taky dělila trať na „chlapskou“ devadesátku a „dětskou“ padesátku :o). Tady byla i poslední možnost se rozhodnout kudy dál a zřejmě nepříznivé počasí bylo příčinou toho, že většina bikerů zvolila kratší variantu.
Samotná občerstvovací stanice nás mírně zklamala (a asi nejenom nás) k jídlu to byly jen müsli tyčinky a banány (ty už ale nebyly) a na pití ionťák a voda. Jeli jsme dál po dlouhé devadesátikilometrové trati, opět se střídaly spíše lesní asfaltky a zpevněné cesty. V poklidu jsme dojeli na druhou občerstvovací stanici, která se, co do sortimentu, příliš nelišila od té první. Co se však nedostávalo na sortimentu nahradila příjemná a ochotná obsluha, která dokonce nabízela i kávu ze svého. Tady naše, v té, době čtyřčlenná skupina zjistila, že se „propracovala“ na samotný konec startovního pole, což nám vůbec nevadilo a v rozvážném tempu jsme pokračovali dále. Při zdolávání nejtěžšího stoupání na trase, Buchtova kopce, jsme zůstali už jen tři. V následném sjezdu jsme dojeli do malé vesničky, kde jsme minuli otevřenou hospůdku s lákavou zahrádkou a ještě lákavějšími nápisy jako „Dršťková polévka“, „Pivo“ atd.
Slovo dalo slovo, po pár metrech jsme otočili bajky a jali se parkovat na vyhlédnuté zahrádce. Sluníčko začalo vykukovat zpoza mraků a příjemně hřálo. Největší překvapení nás však ještě čekalo. Na zahrádku si totiž našlo cestu třináct (slovy třináct!) bikerek! Tímto je všechny pozdravuji do Jablonce, odkud pocházely. Strávili jsme s nimi velmi příjemnou půlhodinku u pivečka a dršťkovky, ale pokud jsme chtěli dokončit maratón do limitu museli jsme vyrazit dál. Další trasa už vedla téměř pořád terénem, tak jsme si na rozdíl od první „asfaltové“ poloviny dosyta užili pořádného bikování.
Před příjezdem na třetí a poslední občerstvovací stanici nás překvapili pořadatelé již odstraňující značení trati. Nicméně i tady nás přivítali s úsměvem a již věděli, že jsme poseděli v hospůdce. Kdo nás jenom mohl udat? :o)
Nyní nám zbývalo asi jen dvacet kilometrů do cíle. Po zdolání úseků, kde se v zimě běhá světový pohár na běžkách jsme se dostali na úvodní společnou část trati a již víceméně z kopce jsme necelou půlhodinku před časovým limitem dojeli do cíle. Tady už se také vědělo, že jsme poseděli na pivečku. Pořád ale nevím, kdo to jenom mohl udat…
V prostoru cíle už bylo téměř po všem, ale ještě se losovala tombola. K završení příjemného odpoledne jsem v ní ještě vyhrál peněženku a balíček kávy. A počasí? To vyšlo jen taktak. Poté co jsme uklidili kola, pojedli rizoto (jako jídlo v cíli) a nasedli do auta, začaly padat těžké kapky, které postupně přešly v pořádnou průtrž mračen.
Pojali jsme tedy tento maratón volnou formou hodnou duchu mountainbikingu a o tom si myslím, že to je především…