24 hodin

Nebudu opakovat nadpis autora předešlých reportáží z čtyřiadvacetihodinovky v Hrádku. Jednak to nebylo extrémní, a jednak krást se nemá. Snad jen bylo to dlouhé, dlouhé a dlouhé….

Na počátku byl hec. Ne tedy můj, ale spíš jsem vyhecoval ostatní, aby jeli taky. Nevyšlo to tak úplně. Slovy starších a moudřejších mi bylo sice řečeno "Podobných blázna nenajdeš", ale chyba lávky aspoň jeden přežije, tedy přidá se. Jeli jsme tedy dva.

Jak probíhala předzávodní příprava, nechci příliš rozpitvávat, jelikož týden před závodem jsem viděl kolo jen na obrázku, jelikož práce je přednější než 2 kulatý divný věci spojený trubkama. Na druhou stranu jsem měl najeto slušných pár tisíc a to se počítá. Den před závodem jsem ještě pro klid svědomí pořídil pořádné světlo a zkontroloval bika a mohlo se vyrazit.

Sobota ráno, skládáme se do auta jak se dá, elegantní tvary Škody 120 řezají osmdesátkou R10, trocha alchymie s nalezením improvizovaného kempu a jsme na místě, které nám bude základnou na příštích 24 hodin. Pohodový přístup organizátorů mi místy kouzlí úsměv na rtech při pomyšlení, do jaké pohody se dostanou večer a v noci, ale sranda musí být. Do startu spousty času, takže stavíme stan a živě debatujeme na téma taktiky a rozvíjíme teorie coby kdyby. Naposledy kontrolujeme bajky, domazáváme řetězy, snažíme se vypadat nezúčastněně a nad věcí a zkoumáme ostatní závodníky, jako by nám snad pohled na ně mohl říct něco víc než jen, že se postaví na start.


Zázemí pro závodníky


Apropo na start se postaví, postaví se jich hodně, pak doběhnou ke kolům a vyráží. Já mezi nimi. S kolegou jsme se dohodli jak vlastně tu 24 přežít. Tedy dohodli, no prostě jsem určil taktiku. Té se taky hodlám držet, co to půjde. Ale co, teď když jsme vyrazili do prvního okruhu, mě taktika příliš nezajímá. Vstřebávám detaily tratě, každou zatáčku, vyčnívající větev, kořen, kameny. Tyhle znalosti se budou v noci dokonale hodit. Zase to ale nepřeháním, protože než padne tma, projedu ten okruh ještě určitě mnohokrát.

Takže kde jsem to skončil? Borci vyráží na trať. Hned jedem po asfaltu, vítr fouká do zad. S kopce, do kopce, rovinka, stále asfalt. Následuje sjezdík, kde se míjíte v protisměru s lidmi, kteří se již vrací zpět. Sjezdík je trochu rozbitý a v konci úzký, z kopce kopce kopce kopcele není problém. Dál následuje výjezd po šotolině, rovinka lesem k asfaltu. Asfalt nás s kopce několika serpentinami, ve kterých se špatně hledá ideální stopa, dovede na nejnižší bod tratě. Odtud následuje stoupání po asfaltu, pak lesní cestou a za zatáčkou čeká brod. Dá se objet po lávce, ale ta je hodně úzká a sjezd z ní je trochu krkolomný. Přesto ji ze začátku využívám. Dál už následuje lesní pěšina střídaná lesní cestou. Obojí je až na několik prudších kořenových pasáží s velmi dobrým povrchem. Dojíždíme na asfalt, "zkracujeme" si jednu asfaltovou zatáčku a dál už jedem až na nejvyšší místo po asfaltu. Míjím pár stavení, lidi co opékají buřty a zabočuji do lesa. Dál už je to více méně s kopce. Nejdřív široká lesní cesta, levá zatáčka v plné rychlosti, pak skok přes louži, kořeny a dál singlík. Následuje prudký sjezdík, kde hlídkují záchranáři. Pár zatáček, do kopce a dál pinglík, který se najednou mění v širokou cestu, kde to svištím dolů co to dá. Napojujeme se na asfalt, abychom z něj záhy prudce odbočili doleva. Sigletrack dolů, pár srdcařských zatáček a pak prudká točka takřka o 180 zpět a cesta vysypaná kamením. Nabírám parádní rychlost a jen lehce koriguji směr, když bike letí přes kameny. Následuje pár zatáček a vyhýbaní se loužím a bahýnku aby přírodní podklad vystřídal asfalt, který nejprve příjemně mírně spadá dolů. Míjíme část trati, po které jsme jeli před chvílí a už zase do kopce. Podjíždím dálnici - asfalt, asfalt a zas asfalt, ale díky za něj. Sjezd po něm je docela zajímavý, protože jeho kvalita není úplně nejlepší. Protivítr trochu mírní stromy aleje, která sjezdík lemuje, ale tady vítr proti naprosto nevadí. Pak už se jen nechat vyvést do kopečka, přejedu dálnici a jsme ve vesnici. Prudká pravá a jsme před posledním stoupátkem, který v tomhle vedru zrovna příjemný není. Sjezd do cíle s terénní vlnou, kde si může člověk pěkně skočit je pak už jen vítaným zpestřením. Jsme v cíli, tak co teď? No přeci znovu na trať!


Hop


Zezačátku mi 24 trochu připomíná delší XC závody, ale pak se vše celkem uklidňuje. Jezdím nejdřív 4 a 4 okruhy a pak pokračují po 2. Mezitím si dávám pauzy s jídlem, pitím. Postupně piluji sjezdy, které jsou opravdu zábavné a s jejich "najetostí" se tam dají provádět docela neskutečné kousky. Do kopce si pak hlídám tepy a celkově na sebe dávám pozor. Hlavně dbám na dodržování pitného režimu. Celé sto to snaží pojmout co nejzábavněji, protože jednak je to moje první 24 a jednak počítám, že nudy si ještě užiju dost. Takže když se pak koná Pivobiker, nenechám si ho ujít. Stejně tak rád poklábosím s kamarády co, se přijeli podívat nebo si zazávodit na dualslalom.


Poslední stoupák


Další okruhy před setměním jsou pak takové spíš z povinnosti. Trať je celkem najetá, a tak si člověk jede v klidu, kochá se okolím, mimochodem výhled na Ještěd je skvělý, povídá s ostatními a prohodí pár slov s pěšáky. Prostě taková nedělní vyjížďka. Dávz kopce kopcem si první pořádné jídlo a znovu do toho. Pomalu se smráká, ale je ještě vidět. Trochu zariskuji a přidám v šeru ještě jeden okruh a pak už nastupuje noc. Na řidítkách Sigma Mirage, na přilbě světlo s LED diodou, blikačka, to je moje výzbroj na noční biking. Ze začátku si trochu zvykám a pak už suverénně svištím ve sjezdech jako ve dne. Nemalý podíl na tom má samozřejmě najetost trati, takže v některých pasážích vím kam přesně směrovat kolo, že po ani ne vteřině lehce vlevo, vpravo a pak už je zas cesta OK. Předjíždím obrovské množství lidí s bludičkami, kteří snad s kopce tlačí a jsou vystrašení, co že se to za nimi objevilo za motorku. Sjezdy v noci jsou opravdu nevšedním zážitkem. Relativně úzký kužel světla rozráží temnotu před vámi a v některých pasážích dostává pocit rychlosti úplně jinou dimenzi. Stejně tak někteří asi z pořadatelů a doprovodu notně povzbuzují sami povzbuzeni nějakým tím destilátem, takže se jede moc pěkně.


Záznam z tepáku


Jak se říká, nic netrvá věčně, takže někdy kolem 2. ráno zjišťuji, že vidlice je opravdu nějaká málo natlakovaná. Chvíli laboruji s pumpičkou, pak s půjčenou pumpičkou a pak to vzdávám a nechávám vidli jak je. Na doraz nechodí, ale že by nějak zvlášť brala nerovnosti, to se říct taky nedá, asi je zadřená. Po dvou letech nezájmu se to dalo čekat. Dále pak s přestávkou na jídlo najedu přes noc asi 5 okruhů a než se jedu zahřát do spacáku mám skvělou náladu, jak to všechno pěkně jde. Jde, ale jen do té doby než znovu vyrazím na trať. Ještě za tmy vyměňuji první duši, pak druhou a pak třetí. Vše v jednom okruhu. Ty ostatní výměny byly sice už za světla, ale moc nálady mi nepřidaly. Lesní zvěř a kolemjedoucí bikeři poznali zcela jistě nová zajímavá neslušná slova. Každopádně se ale daří dojet v limitu, a tak kroužím dál a dál a v hlavě se mi pomalu rodí nápady jak dojet do konce. Nohy nebolí, celkově se cítím docela dobře, je ráno, svítí sluníčko, ale trať mě už hodně nebaví, protože mě už nic nepřekvapuje. Výsledek je ten, že se snažím dávat si co nejdelší pauzy a na trať vyrážet maximálně ready abych ji prolétl a hlavně si ještě víc užil sjezd. Do kopce pak kecám s bikerkou, která jede jako první a dál jedem spolu. Jedem až do cíle a jelikož se mi už do dalšího okruhu nechce, loučím se a končím. Ještě bych sice mohl dát dva okruhy, ale co, zítra jdu do práce, tak ať jsem OK.

Kolo pokládám k autu, jím odpočívám a kochám se okolím. Kontrola průběžných výsledků ukazuje, že jsem najel 280km. Doma se pak dozvídám, že to nakonec I s tím mým flákáním na konci dalo 18. místo. Na poprvé dobrý. Za rok dám víc.


Související články a zajímavé odkazy:

Extrémních 24 hodin (2004)
Jizerských 24 hodin mtb (2003)
Jizerských 24hodin MTB (2002)
Stránky pořadatele