situace na startu
A tak to i začalo. Moderátor ohlásil start a celé pole neznámého počtu jezdců (nyní ještě nejsou kompletní výsledky přístupné) se odebralo do pětikilometrového asfaltového úvodu. Ten vedl z velké části do kopce a křížily ho potoky vody. Každý jeden z nás byl ihned mokrý. To ale nebylo nic proti tomu, co přišlo posléze. Na pátém kilometru začalo peklo, které již neskončilo. Z asfaltu se vjelo do lesa, ve kterém tekly potoky vody smíchané s blátem. Nebylo jiné vyhnutí, muselo se tlačit i po rovině, protože po cestě se hrnula do protisměru vlna za vlnou a jet v tom bylo velmi obtížné. Tlačení naštěstí netrvalo dlouho, takže na 25km jsme se objevili ve svižném tempu po hodině a dvaceti minutách. V tuto chvíli se z všech bajků mazadla z řetězů vytratila do nenávratna. Slyšet ševelící řetězy, zasekávající se o převodníky, škrtající špalky o ráfky a nadávání na extrémně rychle se sjíždějící desky na kotoučích bylo již všeobecnou normou, nad kterou se nikdo nezastavoval. (já sám sjel desky v kotouči až na kov a to byly prakticky nové)
Na 25km se objevil náhradní přesun po asfaltu až do Újezdu, během kterého se ale tempo vůbec neuklidnilo, ba naopak, jelo se velmi rychle. Na tomto přejezdu jsme také potkali první občerstvovačku. Mytí kol a servis byl přítomný, také výběr z několika možností pití a dokonce i dvou druhů čokolády. Běžné věci jako banány, rozinky atd. byly samozřejmě přítomny též. Nemělo význam se ale zde příliš dlouho zdržovat, kilometry takto vůbec neutíkaly.
ctvrty v poradi
Po občerstvovačce následoval poslední kilometr asfaltu, který jsme viděli a nastalo neustálé stoupání. Šotolinu střídalo bahno, měkké, nelepící se, ale všudypřítomné. Pokaždé, když člověk sesedl, bylo mu věrnou oporou, ve které plaval. Výjezd po louce, kdy po rozmokvanou trávou pláště stěží hledaly oporu byl nad mé síly - tlačil jsem asi kilometr.
Na Baráku nad Vizovicemi se často mohlo rozhodnout. Nebylo těžké se po 35 km vydat přímý směr cíl, nikdo Vám to nemohl vyčítat. Málokdo si může dovolit zničit komponenty za tisíce během jednoho závodu. Ale je to sport a pokračovat někdo musí. Snad jedině proto, jsem se rozhodl pokračovat i s tím, že cítím blížící se křeče.
ctvrty v poradi
Sjezd z Baráku ke studánce byl velmi technický a nebrzdící brzdy zde mohly znamenat velké potíže. Následoval výjezd na Klokočí a průjezd vysekaným lesíkem, kde v jediné možné koleji stálo asi 10cm vody - nebylo na výběr a bajker nevidící na podklad musel tušit trable. Ty se naštěstí nedostavily a bahnitým sjezdem do Horní Lhoty se již nebyl problém dostat k potřebnému jídlu a hlavně k umytí bajku. (zde jsem měl sjetých již přes 50% svých desek) Výjezdový "výtlač" na Komonec trval velmi dlouho. Měřil několik kilometrů a obsahoval i horskou prémii od Ferdusu - stačilo ujet 30m stoupání po kamenech a dostali jste lepení.
Na občerstvovačce aktivně sami umyli kolo, aniž bych o to musel sebemíň prosit, zatímco já se mohl pokoušet o stravování. Nebylo to obtížné, všeho bylo dost. Do cíle zbývalo 13km. Z těchto 13km ale minimálně dva obsahovali tlačení v bahně a ve vodě do kopce. Pro pobavení vysela velké reklama "buď chlap, vzdej to" na desátém kilometru před cílem. Nikdo by to zde přece nevzdal. Snad. Na dohled od cíle již srdce zaplesalo, svítilo slunce a nepršelo, ideální kombinace, když pod vámi čvachtá bahno a řítíte se sjezdem s jednou nefungující brzdou (kotoučem) a jedním napůl brzdícím véčkem je to ideální motivace pro rychlé dojetí do cíle. Ovšem nemůže to být tak jednoduché, proto nás pořadatelé zavedli na jeden krátký, asi půlkilometrový okruh, který vydatně prověřil techniku jízdy a techniku celkově. Nic naplat, člověk se ocitl v cíli a ani nevěděl jak. Chvíle, ve kterých přemýšlel nad koncem, byly ta tam. Byl zde cíl a teplé jídlo, horké sprchy, umytí kola a dalších krásných věcí, které každý bezezbytku využil.
