Bajk.cz

Ráno jsme si pěkně přispali a vyrazili směrem k obchodu na snídani. Se smutnými oči a prázdným žaludkem jsme zjistili, že mají zavřeno i přesto, že dnes podle jízdního řádu měli mít otevřeno. Podle kostelních zvonů, které ráno nás probudili, jsme usoudili, že dnes je asi nějaký svátek. A tak celý hladový jsme vyrazili do Vídně, tam snad otevřeno bude, vždyř je to hlavní město, říkali jsme si naivně. Cesta vedla podél Dunaje až do Vídně, hned jsme zamířili k centru, tam bude obchodů. Bohužel první obchod zavřeno, druhý taky, nervozita stoupala a agresivita také, ono jedenáct hodin a my stále bez jídla, našim útočištěm byl mekáč, konečně jsme se mohli do něčeho zakousnout a tak s plnými břišky jsme vyrazili po památkách. Na kolech jsme to zvládli dost rychle, ještě jsme zajeli k Technické univerzitě, to jsme museli vidět. A pak to vzali na druhou stranu řeky k Prateru, prošli jsme se tam a razili dál. Našim dalším cílem bylo UNO-CITY, ale také hlavně stále nějaký obchod, sice jsme už byli po snídani, ale co oběd a večeře…UNO-CITY bylo krásné moderní sídliště opravdu se vším, ale obchod měl i tam zavřeno. Projeli jsme se tam a sjeli k Dunaji a podél řeky jsme se vrátili zpět do kempu. K véče jsme si nakonec koupili kebab a udělali instatní polévku. No přežili jsme a usínali s nadějí, že zítra už žádný svátek nemají. Potřebovali jsme koupit přeci nový tachometr, abychom věděli jak jsme na tom. A také mapy, protože dál jsme neměli žádného průvodce.

Ráno nás probudili kostelní zvony, že by opět svátekř!! Rozjeli jsme se k obchodu pro snídu a na štěstí bylo otevřeno, tak jsme si nakoupili jídlo na ráno i oběd. Pak jsme zašli koupit mapy, koupili jsme průvodce podél Dunaje a pak cyklomapu Rakouska oblast Niederösterreich-Wien. Už nám chyběl jen tachometr,ten jsme koupili až při cestě. Při snídani jsme se rozhodli jak pojedeme. Vezmeme to podél Dunaje až ke Kremsu a tam to vezmeme na sever k hranicím. Kolem Dunaje se jelo krásně, rovinka a koupání hned po pravé ruce, vždy jsme jen zastavili a skočili do vody. Do Kremsu to bylo asi 70 km a přijeli jsme tam v podvečer a tak jsme zašli na jednu pivní limonádu a rozhodli se, že tu nezůstaneme v kempu, ale že jsme ještě plni sil pokračovat v cestě. Vydali jsme se dál kolem řeky Krems, obklopovali nás hory, které jsme později museli zdolat. Asi tak po 20 km jsme uviděli krásné místo v lese u potůčku a tak jsme k němu hned zamířili a zabydleli se. Když už jsme skoro usínali, zaslechli jsme takové podivné zvuky, vypadalo to jako by někdo chodil blízko stanu. Tak nás to vyděsilo, že jsme to museli jít ven zkouknout, nikdo, nikde, až pak se ten zvuk ozval opět blízko našich kol a koho jsme to neviděli malinká žabička, která byla víc vyděšená než my. Oddechli jsme si a v klidu usnuli.

Hned ze začátku dne jsme se pustili do zdolávání zbytků hor, co nás čekal. Zmákli jsme to a už jsme byli v Zwettlu, kde jsme si u pumpy nakoupili a v mekáči opět najedli. Spokojeni jsme vyrazili dál na kopce, dojeli jsme do Gmündu, kde jsme udělali poslední fotku v Rakousku a už jsme byli v E`eských Velenicích. Odtamtud jsme zamířili do Třeboně, opravdu bylo znát, že už jsme opět doma, díry v silnicích to dokazovali, ale na červenou turistickou to ještě nemělo. Jeli jsme přes Třeboňskou pánev, takže povrch nám přál na rychlosti nešetřit a proto za chvilku už jsme seděli v hospůdce, opět u českého piva (konečně) a smažáku, nedaleko Třeboně. Do kempu u Třeboně jsme dojeli po krásné cestě lesem kolem rybníků a tak plni radosti, že jsme opět doma, jsme začali stavět stan. Pak jsme si všimli dvou kluků, kteří si pinkali volejbal a tak jsme si řekli proč si nezahrát s nimi. Nadšeni souhlasili, bohužel za chvíli jsme to vzdali, aby nám zbyli ještě síly na další den, ale byla to příjemná změna pohybu.

Cílem tohoto dne byla chalupa u babičky a také pořádné jídlo od ní. Plni chutí jsme vyrazili na cestu, ještě v Třeboni jsme se zastavili na snídani a pokračovali jsme do Bechyně, kde bylo krásně. Usadili jsme se v krásném parku a začali obědvat, snili jsme o tom, že bychom se natáhli s plnými žaludky na chvilku na zem, ale to jsme hned zavrhli, protože bychom tam jinak nikdy nedojeli. Ještě nás čekal pořádný kus cesty a nožky bolely. Vytkli jsme si cíl, že až dojedeme do Milevska, tak si dáme pivko a pak už to bude kousek. V Milevsku jsme byli za nedlouho, ale žádná pořádná hospoda nikde a tak jsme pokračovali dál na Kovářov. Z Kovářova už to byly jen 3 kilometry k babičce. A tak jsme z radostí dali pivka v Kovářově. Někteří plni sil, jiní s těžkými nohami jsme dojeli až k babičce, kde nás opravdu čekalo dobré jídlo.

Ráno bylo trochu chmurné počasí, ale než jsme se nasnídali, trochu se to vybralo a tak jsme se dali na cestu do Sedlčan, jeli jsme přes Vysoký Chlum, kde je krásný zámek, ale také pivovar Lobkovic. Dále jsem jeli do Jílového u Prahy, to bylo kopců, ale hnala nás představa, že už večer budeme ve své posteli. V Jílovém jsme poobědvali a vyrazili dál ku Praze přes Jesenici. Konečně v Praze, jeli jsme přes Chodov, Hostivař až domů, kde jsme vybalili brašny, umyli se a jeli jsme ukázat fotky rodičům. Vyprávěli jsme o naši cestě do Vídně, tak jako vyprávíme teď".