Jak jsem zase prožil Vánoce

„Jsi blázen, do toho počasí přece nepojedeš!!“ , křičí něžné pohlaví. „Každý rok na Štědrý den jezdím a letos to nebude jinak“, probleskne mi hlavou. Někdy jsou prostě naše polovičky umanutější, ještě víc než obvykle. Snad od narození každý rok na Štědrý den vyrážíme na vrchol zvaný Tři kameny. Přece nebude letos ona vyjímka, potvrzující pravidlo.

„Jestli do toho nečasu pojedeš, zapomeň na to, že tě budu zase měsíc obskakovat, chystat slepičí vývar, loupat pomeranče…..bla bla bla. Tak jsem se loni trochu nachladil, no. „Vezmi si aspoň tu pořádnou bundu!“ Jo, to určitě.., je těžká a ještě mi překryje můj úžasný zimní dres, který jsem dostal den před oficiálním rozbalování dárků. Smutné oči a stěžování si, že letos určitě umrznu o tradiční vyjížďce prostě opět zabrali. A nebo čerstvě uzavřené životní pojištění s platností až od 1.ledna?


Do vášnivého rozhovoru o některých umanutých jedincích, je slyšet pípnutí smsky: Honza: „Přijedu o půl hodiny později, musel jsem ještě odházet sníh“. Výmluva, jako každý rok vyčkává na ten správný okamžik, kdy nebude přistižen na odchodu. „Tatínku, neodcházej my tě potřebujeme!“ ozývají se dětské hlásky od sousedů. Vypadá to, že i letos pojedeme kompletní. Zvonek. „Zdar, nechám si u tebe bundu“. Je vedro jak prase. „Jasný“, vždyť teploměr ukazuje nulu. Rychle poslední zbytky oděvu, odhození deky z bajku a můžeme vyrazit. Jsme kompletní.


Posilnění z předchozího dne sledováním všech dílů North Shoru a možná stále i punčem, vydáváme se na švih. „Proboha, na čem to jedeš?“ No, na čem … přece nebudu dávat na takovou srandu akci závodní pláště. Ojetiny stačí. Tradiční diskuze na téma nahuštění a už je tady začátek kopce. Teď pojedeme tři sta metrů do vrchu! Sakra, všichni víme, co nás čeká a přesto to musí někdo připomenout. V létě to máme za necelou hodinu na pohodu. Sluníčko vykukuje z poza mraků, větřík příjemně pofukuje, ten život je prostě nádherný. Cesta je prohrnutá, jen kola sem tam proklouznou na ukrytém ledu, vždyť je přece zima. „Já se na to…“ ozývá se hlas z houští, pod cestou. Humor musí být, zvlášť když padá ten druhý. Kilometry ubíhají, cesta se klikatí a čas běží. Koho by napadlo, jak rychle se smráká. „Bude brzo tma, dáme to zkratkou“, zavelí rázně Rades. Nikdo nic nenamítá, je profesionální voják. Po půl hodině, už pokorněji špitne, jestli jsme neměli odbočit na té křižovatce doprava. To už jízda v sedle bajků je nemožná, a tak tlačíme své stroje za všude přítomného sněhu, hnusného větru a bůh ví kde schovaného oskara do pomyslného vrchu. Dokud nevyjedeme nahoru, nevrátíme se. Jsme tvrdí bajkeři. Po třech hodinách marného boje s čerstvě napadaným sněhem, mlhou a silným větrem si dovolím špitnout, že mám žízeň. „Ty nemáš nic na pití?“ pohrdavě mě sjíždějí oči všech, do té doby, než si uvědomí, že jsou na tom stejně. „Ohřejte si v rukách kousek sněhu a spolkněte to“, zní rada armády. Raději polykám pot, který nestačil zmrznout na tváři. Je slaný, tak aspoň nechytnu křeče. Na hranici mdloby zavelím: „A teď se pojede podle mě.“ Po půl hodině se nachazíme na vrcholu. Jiném vrcholu. Pozitivní je, že ještě o 100 metrů vyšším. Za střídání pádů a několikametrové jízdy v závějích sněhu se ocitáme na vytoužených Třech kamenech.


Snad opojeni vítězstvím nad horami a smrtí, se v okamžiku rozhodujeme nesjet na prohrnutou asfaltovou silnici, ale vydáváme se zpět do terénu, kam patříme. Vždyť pojedeme po svých stopách, a navíc z kopce dolů… Ne, teorie nám nějak nejde. Silný vítr a sníh naše stopy zavál. V dáli vidíme světla města, a tak nemůžeme zabloudit. Můžeme. Ale přece jen nalézáme cestu, po které jsme měli původně přijet.


Za slabého svitu měsíce a hvězd, tedy po pouhých ani ne šesti hodinách se nacházíme před svými domovy. „Proboha, kde jste?“ slyšíme už v dáli trochu rozzlobený křik. No, spíše pořádný histerák. Nechápeme, proč ten povyk. Jaká policie, jaký vrtulník s termovizí? Tak zase za rok. Jo, za rok. A co kdybychom na Nový rok to zkusili vyjet z druhý strany? Co ale dáme zítra? Kde mám Paralen…