Kelly´s Rampušák 2003

Kelly´s Rampušák 2003, který se jel tuto sobotu měl již své sedmé pokračování. Spojoval v sobě silniční i MTB maratón a nyní přinášíme náš pohled na tuto akci.

Jak jsme již v úvodu prozradili, Rampušák spojoval MTB i silniční maratón. Na silnici to bylo 120 a 195 km, v terénu jste si mohli vychutnat 30, 60 i 90 km. My se vydali na 60ti kilometrový výlet. Přece jenom Orlické hory a profil trati nám dávali věstit, že se nebude jednat o nic lehkého. Několikakilometrové stoupání byly v závodu všední realitou, prudká klesání a místy pro některé nejetelné úseky taktéž. Jak to tedy probíhalo od začátku do konce z našeho zorného úhlu?

V sobotu jsme se ze všeho nejdřív museli podívat na prezentaci. Ta probíhala do půl deváté, tedy dost času i pro ospalce a protože se nikde netvořily znatelné fronty, nebylo kam spěchat a mohli jsme si obejít celé náměstí, po bocích obalené chystajícími se "stánkaři". Většinou mezi ně patřili staří známí z jiných maratónů, ale i někteří noví, takže bylo na co se dívat. (Ale většina z nich v osm ráno ještě vybalovala). Jako možnost byla nabízena koupě Rampušákova trička (150,-). Ve startovném se tedy nevyskytovalo, ale protože i na nejdelší trať bylo 300,- (do 10.6, po té 500,-), tak to chápeme jako vstřícný krok, kde se pak každý může sám za sebe rozhodnou pro či proti. (my se rozhodli proti a radši si koupili na náměstí ve Štítech v jednom stánku brzdové desky FastStop)

Startovalo se ve dvou skupinách. Nejdříve (9:00) odstartovaly žiletky, o půl hodiny později (9:30) odstartovali bajkeři. Ve skupinách se vyskytovaly různě barevná čísla, to pro jednodušší orientaci v průběhu závodu (MTB - 30 km (červená), 60 km (modrá), 90 km (černá)).

Ihned po startu jsme byli zavedeni na táhlé stoupání po asfaltu, kde se asi šesti set členný dav dostatečně roztáhl pro vjezd na polní cestu. Tempo bylo vysoké a vypadalo to, jako by se všichni vydali na jeden 30ti kilometrový okruh.

Po polní cestě následoval krátký sjezdíček (z pohledu po dojezdu jako nicotný), vedoucí po vysekaném a připraveném poli pro průjezd závodníků, maličký brod, který nelze srovnávat se žádným na Králi Šumavy a opětovný výjezd na asfalt. V tuto chvíli jsme byli asi na osmém kilometru a tempo neustávalo. Jelo se dál a jelo se rychle. Devátý kilometr byl ve znamení poslední známky asfaltu a začalo stoupání na Bukovou horu (z profilu lze poznat, že jsme se na ni vlastně škrábali od začátku). To bylo vedeno po lesních a polních cestách, plných kamení, hlíny, jehličí a v tu chvíli i potu. Zde se dala vyzkoušet Vaše zručnost a musím prohlásit, že jsem (minimálně jeden spolujezdec se 100mm per v oleji vše vyjel) podlehl a jedno místo trati vytlačil (pak bylo ještě jedno, ale tam už tlačili všichni), což bylo stejně rychlé, jako to vyjet.

Konečně jsme byli na vrcholu Bukové hory. Za výkon, který jsme podali jsme byli odměněni krásným a dlouhým sjezdem do Červenodvorského sedla. Většina z něj byla šotolinová a dala se zvládnout hravě s lehkým prstem na brzdových pákách. V sedle na nás čekala občerstvovačka, na které se snad nikdo ani nezastavil. Asistovali na ní šikovné ženy, které podávaly ionťák (nic jiného neobsahovala a ani to nebyla potřeba - 16tý km) a věřím, že stejně jako nám i ostatním podali kelímek jemně a přesně. Po krátkém výjezdu byly na pořadí sjezdy až k cíli prvního kola. Většina z nich byla krásná a jezdci s dobrou technikou jízdy v nich neměli problémy. Vedly lesem a zahrnovaly kameny, kořeny a jehličí (naštěstí bylo sucho). Jejich obtížnost bych vyjádřil jako větší, zvláště pro jezdce s nekvalitním předním odpružením. (viděl jsem při předjíždění i naprosto nefungující vidlice, pro tyto závodníky musely být výjezdy vysvobozením)


Po absolvování tohoto všeho jsme se za 1:45 ocitli u druhé občerstvovačky, umístěné na náměstí ve Štítech, pár metrů od cíle (kdyby v tuto chvíli byla možnost volby, byl bych v cíli a o 30km chudší - průměrný tep přes 170)

Po najezení se (bylo možno vybírat z již dostatečně velkého sortimentu jídel a nápojů) jsme se vrhli na druhé kolo. To začalo šotolinovým klesáním, které nás navedlo na průjezd lesem a několikametrovou bahenní vložkou. V mírném, již klidnějším tempu jsme pokračovali až k začátku výjezdu na Lázek k rozhledně. Nebylo to již tak vysoko jako Bukové hora, ale stoupání nebylo přerušeno ani krátkou možností oddechu. Zde si hodně závodníků šáhlo na dno (minimálně já - dostával jsem křeče někde v okolí žaludku - asi jsem zanedbal snídani) a jistě byli všichni rádi, když se vyškrábali až na vrchol Lázku a dali si něco z nabízených pochutin od pořadatelů.

Po té jsme se již po několika asfaltových vložkách dostali ke Štítům (posledních cca 5 km vedlo téměř pouze asfaltu a byla na něm křižovatka pro rozdělení 60ti a 90ti km, na které asistovali krásné dívky - kdyby mě začali přesvědčovat a byla by tu ta možnost, asi jsem zemřel ve třetím okruhu). Takto jsme si ve Štítech mohli nechat při průjezdu cílem zatleskat od diváků, kteří obléhali cílový prostor a nechat se, jako všichni kteří dojeli, ověnčit medailí s podobiznou Rampušáka a názvem maratónu - design pálené hlíny je neopakovatelný a má své místo ve sbírce asi každého maratónce.

Poznatky z trati a z cíle:

• Pomocníci byli označeni reflexními vestami s logem sponzora, takže i na místech, kde bylo málo času pro jejich hledání byli jednoduše identifikováni
• O značení lze prohlásit, že bylo bezchybné. Na toto jsem neslyšel jedinou stížnost a možnost zablouzení se rovnala nule
• Organizace nepokulhávala a např.presentace probíhala velmi rychle
• Jako nejspíš nevhodné bych na některých občerstvovačkách viděl použití modrého ionťáku od Nutrendu - přece jenom je na trhu pouze chvíli a např.nějaká jiná chuť, která je v prodeji již delší dobu by byla vhodnější. (mně ovšem chutná a problémy mi nezpůsobil)
• Na výběr jste při výdeji jídel měli guláš s chlebem nebo těstoviny s omáčkou, fronta mohla být i delší a čekalo se pouze několik minut
• Svým výkonem jsme stihli pouze příjezd prvních závodníků (ostatní výherci byli již v cíli) na silniční 195ti km trati a mohli být svědky jejich dojezdu - komentátor se hodně snažil, tudíž sklidili velký aplaus
• Krajina kterou byl závod veden je velmi členitá, krásná a nabízela několik překrásných výhledů, které si zasloužili naše zastavení (je jednodušší říct, že zastavuji kvůli krajině a kochání se, než kvůli bolestem zad, které jsem ke konci měl)
• Poprvé v životě a snad i naposled jsem na Morati viděl vidlici RST. Jednalo se o RST Aerosa Bas a měla své nejlepší dny už nejspíš za sebou. (soudě podle vnitřních noh od černého oleje po celé délce zdvihu)

Závěrečné resumé:
8/10